Thea by Nikol

http://nikolherecova.tumblr.com/

Perfect date

Jestli mi dneska něco opravdu udělalo radost, tak je to konečně vidět svoje záběry na sestříhaným videoklipu. Kluci z Life Couches potřebovali v Barceloně pomocnou ruku s natáčením a já dostala přidělenou roli kameramanky. Vtipný dva dny plný pláštěnek, deště, slunce, muziky, ananasu, hraní pingpongu s malýma záškolákama, seznamování s lidma a hlavně v nádherným týpkem, co věší prádlo a do toho všechno to okouzlující město a perfect date na střeše. Už jsem se bála, že video zmizelo někdě v severských šuplících ve vymazlených interiérech, ale kluci nakonec záběry využili, sestříhali je dohromady a voilá!

Jo a taky tam trochu hraju, ale spíš tam za mě hraje vítr a neposlušná buřinka.

Tak co, líbí?

Jednou si vzpomenu

S editorskými úpravami, ale přece!
Originál čtěte zde:
http://theainbarcelona.blogspot.cz/2012/11/un-futuro-digno.html

_____________________________________________

Follow my blog with Bloglovin

Já & on

Songs are like relationships. 

Nejdříve se do něj bezhlavě zamilujete, padáte růžovou mlhou, jdete po ulici a pohupujete se v bocích.Točí se vám z něj hlava a nemůžete se ho nabažit, chcete to zas a znovu a pořád dokola. Až zamilovanost trochu opadne, už víte, že má nějaký chybičky, že všechno není tak perfektní jako předtím, ale pořád se bez něj nemůžete obejít, pořád ho potřebujete a u všech ostatních vám něco chybí. Poslední fáze je ale nevyhnutelná. Jste s ním tak často, že vám postupně začne lézt na nervy, už ho vlastně nemůžete ani cítit, utíkáte před ním a pokud se vám to nepodaří trpíte od začátku do konce. Čeho příliš, toho moc, ale nedáme se odradit, děláme to zas a znovu a docela tušíme, že kdybychom to na začátku tak nepřeháněli, možná bychom vydrželi být zamilovaní mnohem déle.

Ale někdy přichází ještě jedno speciální období. Kdy stará láska přestane rezivět a rozehraje se znovu, krásně a s mnohem lepšími tóny.

S tímhle songem jsme teprve na začátku...

Skicák

Posedlost prázdným papírem, všelijakými bločky, skicáky, sešítky, tužkami, propiskami, pastelkami i kdejakými udělátky jsem pravděpodobně podědila v genech. Ale to, že je skicák nebo deníček důležitou součástí mnoha kreativních povolání, je obecně známá věc. Malíři si skicují, spisovatelé si zapisují myšlenky, učitelky si poznamenávají zajímavosti (nebo alespoň ta moje učitelka doma). A já se nemůžu nikdy ubránit nutkání nahlídnout do všech deníků a skicáků světa, protože toho o člověku říkají mnoho. 

Jestli trpíte podobnou chorobnou posedlostí, nahlédněte mezi stránky třeba tady:

http://inthemake.com/sketchbook-round-up/#

A abych nezůstala pozadu aneb all talk no action, tak vám teda taky něco ukážu, no.

A co vy? Máte rádi deníčky a skicáky?

Thea in Barcelona.

Pro následujících x měsíců je ze mě velká blogerka tady:

http://theainbarcelona.blogspot.cz/

sleep naked aka Nudist Camp photo series

twist jewelry

Příběh zní takto: na Újezdě mám jedno oblíbený vetešnictví. Nedaleko něj stojí také malé provaznictví, kam jsem se vždycky chtěla zajít podívat. A tak se to stalo. Z malé návštěvy vznikl nápad na provázkové šperky. 

Don't you like them?

Provázky 0,5m (6kč/m), uzávěry Star Beads (dohromady asi 46kč)

 Provázek 1m (10kč/m), neonová barva na textil (Artuš), uzávěry Star Beads (dohromady asi 30kč)

Vary Karlovy

Je horko. V autobuse za mnou sedí dvě malé holčičky, které nesnesitelně často kopou malinkýma, leč nevídaně silnýma nožičkama, do opěradla mé sedačky. Vrčím. Ale Vary jsou blízko a očekávání veliká. Nádraží města, který neznám. Chce to uplatnit orientační smysl získaný během dětských let strávených na táborech v lese - rybičky však tentokrát nebylo potřeba a já se dalším upoceným autobusem dostávám tam, kam mám. Obdržím nějaký ty hubičky a vyrážíme na Oblaten a první film. Štěstí mi přeje a u pokladny získávám hodinu předem první lístek. Záhada překážejícího balónku, který visí u stropu - prakem, vysavačem nebo tyčkou na hady? Hlava duše šok byl šok. Schreber mě zajímá, ale těžko se tráví. Poprvé usínám. Love seat se stává mojí oblíbenou kino sedačkou. Štěstěna pořád se mnou a získávám druhý lístek. INNI. Absolutní katarze. Během velrybích písní umírám a znovu se rodím. Hodnotím každej krok ve svým životě. Při závěrečné explozi papírových konfet exploduje i něco ve mně a po cestě na večeři jsem šíleně zamlklá. Na poslední film prvního dne vyrážíme s A. dřív. Procházíme se po kolonádě, komolíme ruský nápisy, těšíme se. Z galerie houby vidět, cupitáme tedy zase zpět dolů do hlediště a sedáme si na dvě poslední místa. "Pilar, drahoušku, zdál se mi sen." Jsem nadšená. Bolí mě za krkem z nepohodlnýho sedadla, ale paní Aurora mě baví. Hříchy z lásky a TABU.    Loudáme se z divadla a vidíme nádhernej secesní barák. Svítí v něm modrý světlo, u vchodu stojí vyhazovači a z oken dokořán se line hudba. Na pass se dostáváme dovnitř a na balkónu s ozdobným zábradlím začíná naše první party v Aeroportu. Letos je prý poslední. Architektonickou lahůdku koupil bohatý investor a příští rok v ní místo hipsterů, berlínských DJs a Jamesona budou úřednice s formulářema. Protančíme se až k ránu a za zvuků vášnivýho sexu, ozývajících se z první kabinky na dámských záchodech, si čistíme zuby do běla.





Vstávám do nedýchatelné hmoty, která se drží v prostoru stanu. Hrnu se do sprchy a na pár minut zažívám svěžest. Snídaně z Tesco, mléčná rýže, kaiserky s Lučinou, čtvrtka melounu, o kterou se dělíme. A na kolech vyrážíme do města. Rýmujeme na přes, ves, les, mez, pes a humoru máme na rozdávání. Ne však po prvním filmu. What is this movie called Love? Zbytečnost. Spíš než intimní excentrický. Kino v nafukovací hale, V E D R O, no oxygen, dušení. Popisky v programu začínají lhát. Toxicky přiotrávený, motáme se městem a narážíme do kolemjdoucích. Sním nejhorší rizoto v životě. Protivná hodinka. Začíná mě bavit, že každej máme něco. Každej máme nějakou protivnost, otravnost, které se za pár hodin smějeme a děláme si z ní legraci. Ty taky? Udělej z ní vtipnou historku. Ve velkým sále hotelu Thermal zabíráme skvělý místa na Henrika. Potleskem vítáme norskou delegaci, ve tmě je pozoruju, jak se v mimice člověka projeví, když se vidí na velkým plátně. Tam právě tancují. Spolu. Vzpomínám si na předešlý večer. Zahlídla jsem na parketu kamaráda, jak tančí se svou slečnou. Bylo na tom něco strašně láskyplnýho, smyslnýho a při tom roztomilýho. Dva lidi, kteří spolu tančí a mají se rádi. Včera na parketě, dnes na plátně. Uvědomuju si ten krásnej moment v lidským životě, kdy se tohle odehrává. Mezitím Henrik na plátně vytahuje penis a čůrá na Petra Pana. Utíká před dospělostí na divoký večírky. Vrací mě to do reality. Jsem nadšená. Dávám si zázvorový pivo a milánskou bagetu a jdu zpátky na Patizóna. Cosmopolis mě nebaví půl hodiny, poté usínám a budí mě jenom nevysvětlený výstřely. Při hledání spací polohy vidím jen hlavní páteř filmu - nevkusnou limuzínu, anální vyšetření, sex, pach sexu, přemlouvání k sexu, pseudoekonomický žvásty a gesta Edwarda Cullena. A. má narozeniny, a já s ní zavírám Aeroport po druhé. Metaxa a Sprite. Jsme jen dvě tepelný 3D skvrny na video projekci na stropě. Hodnotíme potenciál. Kolem nás samý pětky. Jedničku jsme dnes nedaly. Je 6 ráno a jde se spát. Sex v kabince se dnes neodehrává a ve stanu je zima.






Neděle. Zaspávám film. Snídaně v parku a Pojktanten v kongresáku. Pohlaví přestávají existovat. Hledání sebe sama. Na scéně u stromu je něco strašně moc sexuálního, vzrušujícího a přitom naprosto děsivýho. Nechci, snažím se, ale stejně usínám. Jsem unavená. Budím se a poslouchám diskuzi po filmu. Režisér je severskej hipster a hlavní herec je žena i muž. "This is meeeee," zpíval na plátně a teď vyzývá všechny, aby se na něj v případě existenčních otázek obrátili. Ňu ňu. Rychlá oplatka a utíkáme do divadla na Mushrooming. "My Estonci máme prý s Čechy společné jedno - černý humor a zálibu v houbaření. Doufám, že se vám film bude líbit stejně, jako nám se líbí české pivo!" Líbí se nám. Smějeme se absurdním televizním pořadům, zoufalosti v lese, politickým projevům. Vyprovázíme P. a E. a v koloběhu dnešního dne spějeme už zase k večeři. Z šedivé nudy Boulevardu nás vysvobozuje New York Burger. Je mokro, sedíme na schodech a chutná nám. Poslední lístek na poslední film kupujeme mezi luštěním křížovky a čtením horoskopů. Říká se, že to nejlepší nakonec. Po několikáté sedíme v měkké sedačce a do sálu přichází Vojta Dyk, Taťána i dánská delegace. Film Hon uvádí herec Thomas Bo Larsen, který očividně ochutnal všechny místní kořalky, a bujaře hovoří o svém přátelství s režisérem. "I tvrdí chlapi měli slzy v očích, když odcházeli z tohoto filmu." Má pravdu. Po prvních pár scénách mám chuť odejít. Jsem znechucená nespravedlností. Příběh je o muži po rozvodu, učiteli ve školce, který je oblíbený mezi všemi dětmi. Malá holčička Klara v jedné slabé chvíli, kdy žárlí na ostatní děti, hlesne před ředitelkou, že "Lucas je ošklivý a zlý a má velký tvrdý pindík". A začíná cirkus davové psychiky kolem nevinnýho člověka. Bez důkazů, že k něčemu opravdu došlo, sousedi přechází k šikaně, zabíjí milovanýho psa, ubližují synovi. A to i po prokázání Lucasovi neviny soudem. Několikrát během filmu brečím vzteky, bezmocností. Nespravedlnost nezvládám. Z kina se loudáme smutně, naštvaně. Ve stanu je zase zima a druhý den odjíždíme. Je nádherný, jak pár pohybujících se obrázků dokáže člověka emocionálně vyčerpat. 





Karlovy Vary by se mohly přejmenovat na Ruské Vary. Ale i přes nápisy v azbuce na každým milimetru toho města, je atmosféra festivalu neuvěřitelná. Vzduch voněl letoviskem, a možná za to mohly čerstvé krevety, ale když se člověk hodně věnoval představivosti, mohl si na chvíli připadat jako v Cannes.

Sejdeme se za rok, Karlovy Vary? <3

Sunday Highlights

 Jeden malý sen se pomalu prokousává na světlo. Pět let čtu Respekt a fantazíruju o tom, jaký by to bylo být tam novinářkou. Jaký by to bylo, psát svůj názor na věc, ukazovat čtenářům, co mi připadá zajímavý, pracovat s lidma, kteří se nebojí si o věcech něco myslet. Jeden či dva malé krůčky se mi tento týden povedly. Byla jsem na tiskovce k Ceně Jindřicha Chalupeského a napsala o tom zprávu. Seděla jsem v tiché kavárně s etiopskou návrhářkou a smála se s ní při rozhovoru v roztomile šeptané angličtině. Slyšela jsem poprvý v životě otázku "A vy pracujete pro média?" mezi žvýkáním macaronku z občerstvení na přehlídce a okukováním modelů. Dostala jsem možnost říct přesně to, co si myslím a někdo, koho si vážím, se zajímal o můj názor. Může se to zdát jako malé malinkaté krůčky, možná krůčíčky. Pro mě jsou to ale olympijský skoky do dálky.

http://respekt.ihned.cz/spolupracujeme/c1-56135870-ctenari-respektu-znovu-vyberou-chalupare-roku

Překonala jsem stydlivost.

 

A místo učení na zkoušku jsem se vydala na jahodobranní na Jiřák a dala si pořádný jahodový mojito a nějakou tu sladkou lahůdku. Mňam.

O čem mluvím, když mluvím o běhání, Haruki Murakami

Já to tak obvykle dělám, že ráda hodnotím knížky, který jsem přečetla. Většinou si z nich vypisuju nějaký rozumy a nebude tomu jinak ani dnes.

Těžko tomu uvěřit, ale ta útlá knížka ve mě vzbudila touhu jít si zaběhat! Dokonce alespoň jednou v životě zaběhnout marathon, niscméně mi posléze došlo, že 42, 195km je asi velký sousto, pro někoho, kdo je rád, že uběhne patnáctistovku ve třeťáku na gymplu. Vzpomněla jsem si na můj první rok v Praze, když jsem bydlela v Bohnicích a chodila běhat "do jinýho světa", jak jsem říkala rozkošné čtvrti, skryté za šedýma panelákama, kde se nacházely malé domečky z červených cihel a softballové hřiště, kam týmy v zelených dresech chodily trénovat, a les a skála, ze které bylo vidět údolí Tróji. Vždycky jsem si připadala jako bych se ocitla někde úplně jinde, poslouchala jsem The Subways a při protahování koukala na nadhazovače. A když jsem se teď začetla do Murakamiho běžeckých deníků, ze kterých na vás dýchá jak japonská příroda tak okolí Harvardu, kde studenti chodí sportovat do podzimem zalité krajiny, nějak jsem si na to jednoduše vzpomněla. A tak jsem si četla o tom, na co při běhání myslí a proč vlastně běhá každý den alespoň deset kiláků, ale taky o tom, jak se z něj ve třiceti letech stal spisovatel a zavřel kvůli tomu jazzový bar. Jaká je to šílenost běžet pravou marathonskou trať z Athén v tom nesnesitelným řeckým vedru a co dělat, když chci napsat celosvětově uznávaný román.. a jaký je Haruki Murakami doopravdy. To jsem si tak přečetla taky. Vážně.

diy - fotoalbíčko

Co? Home-made, heart-made fotoalbum

Proč? Protože v obchodech jsou škaredý

S čím? Levnej čistej blok v tvrdé vazbě (60Kč), oboustranná lepící páska (30Kč ), kus hezkýcho papíru, lepící rožky na fotografie (500ks/60Kč), pastelky a černou fixku

 Jak? Škaredou vazbu polepíme oboustranou lepící páskou, přilepíme hezkej papír, okraje upravíme dovnitř a můžeme vlepovat fotografie. K obrázkům se nejvíc hodí příběhy. Za pár let nad nima zamáčknete slzu.