Jeden malý sen se pomalu prokousává na světlo. Pět let čtu Respekt a fantazíruju o tom, jaký by to bylo být tam novinářkou. Jaký by to bylo, psát svůj názor na věc, ukazovat čtenářům, co mi připadá zajímavý, pracovat s lidma, kteří se nebojí si o věcech něco myslet. Jeden či dva malé krůčky se mi tento týden povedly. Byla jsem na tiskovce k Ceně Jindřicha Chalupeského a napsala o tom zprávu. Seděla jsem v tiché kavárně s etiopskou návrhářkou a smála se s ní při rozhovoru v roztomile šeptané angličtině. Slyšela jsem poprvý v životě otázku "A vy pracujete pro média?" mezi žvýkáním macaronku z občerstvení na přehlídce a okukováním modelů. Dostala jsem možnost říct přesně to, co si myslím a někdo, koho si vážím, se zajímal o můj názor. Může se to zdát jako malé malinkaté krůčky, možná krůčíčky. Pro mě jsou to ale olympijský skoky do dálky.
Překonala jsem stydlivost.
A místo učení na zkoušku jsem se vydala na jahodobranní na Jiřák a dala si pořádný jahodový mojito a nějakou tu sladkou lahůdku. Mňam.
jsi nejšikovnější a jsem na Tebe hrdá. (před několika týdny jsem se zrovna s někým bavila o tom, že psát pro Respekt je jednám z mých snů...)
OdpovědětVymazat