O čem mluvím, když mluvím o běhání, Haruki Murakami

Já to tak obvykle dělám, že ráda hodnotím knížky, který jsem přečetla. Většinou si z nich vypisuju nějaký rozumy a nebude tomu jinak ani dnes.

Těžko tomu uvěřit, ale ta útlá knížka ve mě vzbudila touhu jít si zaběhat! Dokonce alespoň jednou v životě zaběhnout marathon, niscméně mi posléze došlo, že 42, 195km je asi velký sousto, pro někoho, kdo je rád, že uběhne patnáctistovku ve třeťáku na gymplu. Vzpomněla jsem si na můj první rok v Praze, když jsem bydlela v Bohnicích a chodila běhat "do jinýho světa", jak jsem říkala rozkošné čtvrti, skryté za šedýma panelákama, kde se nacházely malé domečky z červených cihel a softballové hřiště, kam týmy v zelených dresech chodily trénovat, a les a skála, ze které bylo vidět údolí Tróji. Vždycky jsem si připadala jako bych se ocitla někde úplně jinde, poslouchala jsem The Subways a při protahování koukala na nadhazovače. A když jsem se teď začetla do Murakamiho běžeckých deníků, ze kterých na vás dýchá jak japonská příroda tak okolí Harvardu, kde studenti chodí sportovat do podzimem zalité krajiny, nějak jsem si na to jednoduše vzpomněla. A tak jsem si četla o tom, na co při běhání myslí a proč vlastně běhá každý den alespoň deset kiláků, ale taky o tom, jak se z něj ve třiceti letech stal spisovatel a zavřel kvůli tomu jazzový bar. Jaká je to šílenost běžet pravou marathonskou trať z Athén v tom nesnesitelným řeckým vedru a co dělat, když chci napsat celosvětově uznávaný román.. a jaký je Haruki Murakami doopravdy. To jsem si tak přečetla taky. Vážně.