Vstávám do nedýchatelné hmoty, která se drží v prostoru stanu. Hrnu se do sprchy a na pár minut zažívám svěžest. Snídaně z Tesco, mléčná rýže, kaiserky s Lučinou, čtvrtka melounu, o kterou se dělíme. A na kolech vyrážíme do města. Rýmujeme na přes, ves, les, mez, pes a humoru máme na rozdávání. Ne však po prvním filmu. What is this movie called Love? Zbytečnost. Spíš než intimní excentrický. Kino v nafukovací hale, V E D R O, no oxygen, dušení. Popisky v programu začínají lhát. Toxicky přiotrávený, motáme se městem a narážíme do kolemjdoucích. Sním nejhorší rizoto v životě. Protivná hodinka. Začíná mě bavit, že každej máme něco. Každej máme nějakou protivnost, otravnost, které se za pár hodin smějeme a děláme si z ní legraci. Ty taky? Udělej z ní vtipnou historku. Ve velkým sále hotelu Thermal zabíráme skvělý místa na Henrika. Potleskem vítáme norskou delegaci, ve tmě je pozoruju, jak se v mimice člověka projeví, když se vidí na velkým plátně. Tam právě tancují. Spolu. Vzpomínám si na předešlý večer. Zahlídla jsem na parketu kamaráda, jak tančí se svou slečnou. Bylo na tom něco strašně láskyplnýho, smyslnýho a při tom roztomilýho. Dva lidi, kteří spolu tančí a mají se rádi. Včera na parketě, dnes na plátně. Uvědomuju si ten krásnej moment v lidským životě, kdy se tohle odehrává. Mezitím Henrik na plátně vytahuje penis a čůrá na Petra Pana. Utíká před dospělostí na divoký večírky. Vrací mě to do reality. Jsem nadšená. Dávám si zázvorový pivo a milánskou bagetu a jdu zpátky na Patizóna. Cosmopolis mě nebaví půl hodiny, poté usínám a budí mě jenom nevysvětlený výstřely. Při hledání spací polohy vidím jen hlavní páteř filmu - nevkusnou limuzínu, anální vyšetření, sex, pach sexu, přemlouvání k sexu, pseudoekonomický žvásty a gesta Edwarda Cullena. A. má narozeniny, a já s ní zavírám Aeroport po druhé. Metaxa a Sprite. Jsme jen dvě tepelný 3D skvrny na video projekci na stropě. Hodnotíme potenciál. Kolem nás samý pětky. Jedničku jsme dnes nedaly. Je 6 ráno a jde se spát. Sex v kabince se dnes neodehrává a ve stanu je zima.
Neděle. Zaspávám film. Snídaně v parku a Pojktanten v kongresáku. Pohlaví přestávají existovat. Hledání sebe sama. Na scéně u stromu je něco strašně moc sexuálního, vzrušujícího a přitom naprosto děsivýho. Nechci, snažím se, ale stejně usínám. Jsem unavená. Budím se a poslouchám diskuzi po filmu. Režisér je severskej hipster a hlavní herec je žena i muž. "This is meeeee," zpíval na plátně a teď vyzývá všechny, aby se na něj v případě existenčních otázek obrátili. Ňu ňu. Rychlá oplatka a utíkáme do divadla na Mushrooming. "My Estonci máme prý s Čechy společné jedno - černý humor a zálibu v houbaření. Doufám, že se vám film bude líbit stejně, jako nám se líbí české pivo!" Líbí se nám. Smějeme se absurdním televizním pořadům, zoufalosti v lese, politickým projevům. Vyprovázíme P. a E. a v koloběhu dnešního dne spějeme už zase k večeři. Z šedivé nudy Boulevardu nás vysvobozuje New York Burger. Je mokro, sedíme na schodech a chutná nám. Poslední lístek na poslední film kupujeme mezi luštěním křížovky a čtením horoskopů. Říká se, že to nejlepší nakonec. Po několikáté sedíme v měkké sedačce a do sálu přichází Vojta Dyk, Taťána i dánská delegace. Film Hon uvádí herec Thomas Bo Larsen, který očividně ochutnal všechny místní kořalky, a bujaře hovoří o svém přátelství s režisérem. "I tvrdí chlapi měli slzy v očích, když odcházeli z tohoto filmu." Má pravdu. Po prvních pár scénách mám chuť odejít. Jsem znechucená nespravedlností. Příběh je o muži po rozvodu, učiteli ve školce, který je oblíbený mezi všemi dětmi. Malá holčička Klara v jedné slabé chvíli, kdy žárlí na ostatní děti, hlesne před ředitelkou, že "Lucas je ošklivý a zlý a má velký tvrdý pindík". A začíná cirkus davové psychiky kolem nevinnýho člověka. Bez důkazů, že k něčemu opravdu došlo, sousedi přechází k šikaně, zabíjí milovanýho psa, ubližují synovi. A to i po prokázání Lucasovi neviny soudem. Několikrát během filmu brečím vzteky, bezmocností. Nespravedlnost nezvládám. Z kina se loudáme smutně, naštvaně. Ve stanu je zase zima a druhý den odjíždíme. Je nádherný, jak pár pohybujících se obrázků dokáže člověka emocionálně vyčerpat.
Karlovy Vary by se mohly přejmenovat na Ruské Vary. Ale i přes nápisy v azbuce na každým milimetru toho města, je atmosféra festivalu neuvěřitelná. Vzduch voněl letoviskem, a možná za to mohly čerstvé krevety, ale když se člověk hodně věnoval představivosti, mohl si na chvíli připadat jako v Cannes.
Sejdeme se za rok, Karlovy Vary? <3
