#storyofmylife

Všechny moje myšlenky dostavájí nový rozměr. Píšu esej a opět hodně přemýšlím. Trochu se bojím, že jsem se stala experimentem nějaké proměny. Štve mě, jak jsem roztržitá, všechno se mi zdá roztříštěný na kousky, střípky, všechno je přehlcený tisícem, miliónem informací, který jsou naprosto nedůležitý. Internet mě sere. Sere mě natolik, že jsem poprvý ve svým životě začala uvažovat, že si smažu efbíčko. Ale jo, je to klišé, smála jsem se potichu každýmu, kdo se s touhle větou na mě někdy vytasil, uživání sociálních sítí je stejně jako užívání čehokoli jinýho otázkou VÝBĚRU a svobodné vůle. Dnes jsem poprvé začala uvažovat o tom, že to tak není. A sere mě ještě víc, že jediná možnost, jak o tom teď někomu říct je ty internety zase využít a vypísmenkovat to na blogísek.

Jsem roztržitá a zmatená, protože už nevím, co je důležitý. Protože si myslím, že vím jak to vypadá v Iránu, i když jsem tam nikdy nebyla. Viděla jsem to přece v televizi. Nebo na webu National Geographic. Nebo někde jinde v nějakým médiu. Jsem roztržitá, protože jsou všude samý interkulturní narážky a já jako rozená perfekcionistka bych je chtěla všechny umět rozluštit. Chtěla bych načíst Bibli, Sokrata, Nietzscheho a pamatovat si to. Chtěla bych umět hrát na kytaru, šít na stroji jako ďábel, malovat, psát divadelní hry, knížky, fotit dechberoucí fotky. Chtěla bych být módní ikona, znát všechny trendy, recitovat u toho Puškina. Chtěla bych tohle a támhleto a pořád něco a všechno je mi málo a nikde nic.
To mě sere.

Pořád se za něčím ženeme. Furt. Stále. Jakmile začneme uvažovat o nějaké alternativě tady k tomu světovýmu stresu, plácneme sami sebe v představách přes prsty, dáme si pohlavek, a nadáme si do hnědáků, hippisáků a tree-huggerů. Takový možnosti, co máme, co by za to dali naše babičky/děti v Africe/whatever ! Achjo. A co my? My měníme školy, měníme povolání jako na běžícím pásu, s kýmkoli se bavím, nikdo neví, kam směřuje. Čeho chce dosáhnout. Všichni se hrabou na blešácích ve starých věcech a jsou nostalgičtí. Fotíme na lomo, taháme oblečení po mámě. Vracíme se zpátky. Žít, ne chatovat.

Můj žaludek se bouří proti stresu. Moje krční páteř nenávidí sezení v kanclu. Moje oči už nebaví záře počítačové obrazovky. Víkendové útěky nestačí. Co se to s náme všema stalo?
Já stále píšu raději plnícím perem než ťukám do klávesnice. Nebo bych i ťukala. Ale jednou za čas, napsala pár myšlenek, které jsem si utřídila a o které se chci podělit. Ne každý den muset být na mejlu a čekovat efbíčko, jestli už jsou výsledky zkoušky.

Jo. Tušíš správně. Zase to řeknu. A zase mě s tím někdo pošle do háje.

Žít tak v jiný době.



The Holstee Manifesto Lifecycle Video from Holstee on Vimeo.