Igor Malijevský / Fifinky / výběr

„Já už si někdy sám říkám, jestli jsem se nestal slizkým, jestli prostě sám sebe nevnímám jen skrz nějakou oční mázdru, jestli nejsem, člověče, zrůda. Ne, nic nepovídej, já to nechci rozebírat, je to je jen takovej pocit, o kterým prostě musím přemýšlet, protože k tomu hledám klíč. Já se nechci nějak levně litovat, tak vymlácený baterky ještě nemám, snažím se tomu porozumět. Třeba jestli nejsem slizký. Myslím si, že slizkost je touha něco získat, aniž by byl člověk ochoten přiměřeně riskovat. Slizkost není vlastnost věku, ale míra nasazení. Ve chvíli, kdy se dáváš celý, kdy se dáváš všanc možná úplně blbě, možná směšně, možná naprosto nepřípadně nebo nešikovně, tak můžeš být debil, nebo zoufalec, ale nikdy nebudeš slizoun. I když to tak zvenku vypadá, i když ti to každou chvíli někdo vylije do ksichtu, že za tebou chodí mladý holky, že tu vidí každou chvíli jinou, no supr, jo choděj za mnou do ateliéru mladý holky, když tomu tak chce někdo říkat. Pro mě to jsou konkrétní mladé ženy se jménem a není jich zas tolik. A to že tam není jenom jedna, rozhodně není něco, pro co jsem se rozhodl. A navíc, já je tam ani nijak zvlášť netáhám já je nelámu, pozvu je, to jo, někdy jsou večery, noci, kdy se to nedá vyžít, kdy potřebuješ, aby byl někdo na blízku, aby se třeba pro mě za mě koukal na televizi, rozesílal smsky nebo chlastal, ale už to nejde destilovat tu prázdnotu a třídit ji na barvy, na odstíny, malovat z ní svět. To mám pak zvací záchvat. Píšu mejly, smsky, vždycky ale počkám tak hoďku než to odešlu, aby z toho to osamění, ta určitá zoufalost vyvanula, aby to byl pozdrav, kterej potěší, ale nezadusí. Aby to nebyla koleda. Jenomže pak je to pořád dokola a já už jsem, člověče, nějak utahanej. Něco je špatně, a bylo by bezvadný, kdybych to byl já, protože s tím by dokonce šlo něco dělat. Je to vždycky to samý, jako s Majkou. Přišla na vernisáž a řekla Jirkovi, že by se semnou chtěla seznámit, ten na mě zamával, ona z legrace začala „Pane, neviděli jsme se někde?“ A pak jsme se chvíli bavili, pak jsme se drželi za ruce, chodili spícím městem, od nonstop k nonstopu, pak jsem ji políbil na tvář a ona odjela, půl roku jsme si trochu psali, nakonec za mnou přijela, já ji portrétoval, ukazoval jsem ji svoje věci, povídali jsme si o Boudníkovi, to holky baví, a nakonec mě taky, a když jsem se ji večer dotkl, tak se odtáhla „Snad si nemyslíš, že jsem se s tebou přijela vyspat?“ a pak už nevím, co bylo. V jednu chvíli jsem ji fackoval, nevím proč, ale řek bych, že se jí to líbilo, taky jsem ji povídal o svým dětství a četl nějaký věci z deníku… jako vždycky, jako čurák prostě. A do ní vjela nějaká obsedantní ctnost a dávala najevo, jak mi hrozně rozumí, a že si to v žádném případě nebudeme přece kazit sexem a já cejtil, jak se mě těma slovama dotýká a jak mě něma maže a tře po celém těle, jak mě masíruje, až jsem od hlavy až k patě slizkej.“