Letní konce

Jen co auto zastaví, vyběhneme ze dveří, necháváme ostatní za sebou a nejistými kroky přeskakujeme písečný duny, až se konečně dostaneme na pláž. Vlahej zářijovej vzduch. Chutná slaně. Já a Veronika. Křičíme radostí. Vyskakujeme vysoko do vzduchu a zase dopadáme na kolena do mokrýho písku. Léto končí a my se loučíme s mořem. Čeká nás dobrodružná cesta domů. Ale teď nezáleží na ničem jiným, než dýchat tu opojnou vůni konce léta, která sem z dálky vane všechny vzpomínky na lidi, který jsme potkaly, na večírky, kde jsme protančily dřeváky, na alkoholový díry v paměti, na políbení od chlapců, kteří k nám zbloudili, na zážitky, který už těžko někdy jindy zažijeme. Táhne mi na dvaadvacet a tohle jsou jedny z posledních prázdnin, kdy můžeme vyrazit na tři měsíce mimo reálnej život.. Skotačíme v písku a po nějaké době se udýchaný vracíme zpátky na parkoviště. Dneska spíme pod širým nebem. V malém řeckém baráčku, kde jsme posledních několik týdnů přebývali, nabalíme tašky, vezmeme nový spacáky a vyrážíme po promenádě k našemu místečku. Nataháme si k sobě lehátka a začínáme si vykládat. Hvězdy odsud vypadají jako malinkatý baterky, který si na nás chtějí posvítit z velké dálky. Řešíme životy. Jako vždy. Nehynoucí téma. Každej život je dlouhej příběh, propletenej tenkými nitkami s jinými příběhy. A jedna z těch nitek, možná ta nejdelší, má na konci takovej malej zvoneček a ten když jednou zazvoní tak příběhu je konec. Jsme zrovna v pábitelským věku. Vesmír je pro nás nekonečnej. Pluto je pro nás planeta. Láska je pro nás jenom slovo. Všechno chceme tady a teď. A bez čekání.