el ou ví í

Hele, já vím, že jsem říkala, že s těma hlubokýma myšlenkama na chvíli přestanu, jenže v minulých dnech se mi stalo několik věcí, který mě donutily zase přemýšlet. Konečný impuls tomu zasadilo lednový vydání Elle. Ano, čtete dobře, opravdu jsem celou cestu z Moravy do Prahy strávila listováním tímto časopisem a musím vzít redakci na milost. Dokonce jsem začala reálně uvažovat, že si příště s pondělním výtiskem Respektu, přihodím do košíku i další číslo Elle. Konečně jsem se totiž dočkala toho, že mi zkušené redaktorky přestaly říkat, jakou mám držet dietu, kam vyrazit na nákup kabelky od Salvatora Ferragamy, kdybych náhodou nevěděla co s 25 tisíci, který se mi zajisté válí jen tak na účtu, nebo co mám vlastně dělat s chlapem v posteli - třikrát hurá a sláva, v Elle se začala objevovat kvalitní "ženská" žurnalistika. (Dobře, ty drahý kabelky jsou tam furt). Rozhovory už se nemotají kolem nemožných hvězdiček typu Agáta Hanychová, Hana Mašlíková nebo jak se ty prsatky jmenujou, pisálci naopak zpovídají české bussiness muže i ženy, ukazují funkční auta, mladý český designéry, filmy a knihy, co stojí za přečtení a co rozhodně nepatří do červené knihovny.

Ale k věci. Články o lásce nejsou, co bývaly. Hned z prvního odstavce na mě netroubí "kdy říct Miluji tě" ani "Rozchodová terapie - s čokoládou jde všechno líp!". Ne. Klára Antošová, bývalá scénáristka Tabu a Peříčka, nenapsala článek plnej blábolení, napsala seriózní studii lásky - poseděla s hrstkou psychologů a sexuologů a zjistila, že si to všichni představujeme nějak moc zázračně. Že si pořád myslíme, jak to všechno je jednoduchý a že láska to zařídí za nás. "Partnerské krize pro nás nejsou výzvou, abychom vztah řešili a snažili se něco změnit, ale často jen důvodem k definitivnímu konci nebo stěhování. Je prostě snadné začít znovu. Především však prý nejsme ochotni o lásku usilovat a bojovat". A tak to je. Věta, kterou slyším kolem sebe v jednom kuse, zní "čekám na tu pravou/pravýho". Ale omyl, vážení, ten pravej/ta pravá nikdy nepřijde, to je prostě blbost, kterou si někdo vymyslel, aby se mělo holčičkám co číst před spaním. Nepřijde žádná zázračná láska, která nás vytáhne z našeho mizernýho života, přijde prostě jenom nějakej člověk, se kterým si budeme rozumět a do kterýho se zamilujeme. Jenže ta zamilovanost jednoho krásnýho dne vyprchá a přichází překážky, se kterýma se musíme vypořádat - my ale máme pořád pocit, že když to teda nejde lehce a bez chyb, tak musíme hledat něco jinýho.

Ve své podstatě si pořád myslím, že za to může ta svoboda, kterou máme. Máme jí tolik, že se v ní tak trochu ztrácíme. Toneme v haldách možností, který se na nás sypou z nebe. Před 30 lety nikoho ani nenapadlo, že tam daleko, za Železnou oponou, čeká láska našeho života. Prostě jste si vybrali Máňu od sousedů (měla hezký prsa) nebo Boženku z vedlejší ulice (měla dlouhý nohy), zamilovali jste se v jabloňovým sadu a už se chystala svatba. Ale dneska? Když si můžeme na netu vygooglit kdejakýho týpka z Copacabany? Když se během jedné sekundy můžeme dozvědět, jak si žijí holky v New Yorku a s kým mají rande na páteční večer? Když vidíme, jak to všechno může být lesklejší a růžovější a dobrodružnější? Když téměř všechny hraniční čáry zmizely? Jak se v takovým světě spokojíme s tím, co máme doma pod nosem? Ženeme se pořád dál a dál - za lepším klukem, za divočejším sexem, za ještě zajímavějším životem, ale ono to vlastně bude pořád stejný. Akorát někde jinde a s někým jiným.

Nedávno jsem seděla večer v Brně s babičkou a dědou a povídali jsme si, jak se seznámili. Jooo, bylo jim sladkých sedmnáct, potkali se na tancovačce, zamilovali se a od té doby jsou spolu. Hepy end. Mají se pořád rádi? Samozřejmě. "Babička je moje nejlepší kámoška. Jasně, že dřív měla hubenější postavu, delší nohy a hezčí prsa. Ale na tom nesejde. Oba dva jsme prostě zestárli a pořád je to láska mýho života." Já jsem si klepala na čelo, ale pak jsem si uvědomila, že ne ONI, ale JÁ jsem ta hloupá, když si nedokážu představit, že by to takhle mohlo někdy fungovat. Možná jsou to prostě výjimky. Možná, že si vlastně lezou krkem, ale nechtějí si to přiznat. Ale když se na ně tak dívám, tak tohle mi prostě nepřipadá jako reálná možnost. A vlastně v nich mám pořád jakejsi vzor, model toho, jak by to mohlo vypadat, kdyby se láska přestala nahrazovat sexem na jednu noc a prachama a vibrátorama a krajkovým prádlem a diamantama.

Já tady rozhodně nechci tvrdit, že to, že se dřív lidi vdávali v 18 letech, je nějakej recept na šťastný manželství/vztah/soužití. Naopak se spíš ukazuje, že spousta z nich se teď najednou rozhodla, že musí začít žít svůj život tak nějak od znovu a s někým, kdo jim konečně porozumí. To je jasný a logický. Jenom si myslím, že bychom se měli někdy na chvilku zastavit a někde mezi stahování nových aplikací na iPhone a kličkováním mezi mrakodrapama se zamyslet na tím, že existují taky nějaký ty hodnoty. Že možná nemusí být vždycky všechno perfektní a že malý vady na kráse jsou taky sexy.

A pak jsem se prolistovala až nakonec časopisu a narazila na deník Ani Geislerové a hned po prvním přečtení jsem měla sto chutí přeškrtat Anino jméno a napsat tam svoje. Ale to už jste si mohli přečíst v minulým příspěvku.

Takže čest LÁSCE, na kterou všichni stejně budeme pořád čekat.