Já chci, aby mě potřebovali. Nutně musím být pro někoho nepostradatelný. Nutně musím mít někoho, kdo mi spolkne všechen volný čas, všechno ego, všechnu pozornost. Někoho, kdo je na mně závislý. Vzájemná závislost.
Udělejte si ze mě macatou pasivní matraci při tom svém kolektivním znásilňování viny. Vezmu ten náklad ode všech.
Udělejte si ze mě macatou pasivní matraci při tom svém kolektivním znásilňování viny. Vezmu ten náklad ode všech.
Znáte Klub rváčů? Ale no tak, nedělejte se, každej zná Klub rváčů. A víte kdo ho natočil? Jooo, David Fincher. A víte kdo ho napsal? Ha? Chuck Palahniuk přece. Ten týpek, o kterým se říká, že píše samý depresivní věci, že jeho tátovi rozstřílel tátu další opilej táta, že píše "macho pornografii" a tak vůbec. Zdálo by se, že prostě píše knížky pro drsný chlápky. Je vulgární, sprostej, téměř až nechutnej. Rozebírá věci, o kterých se mezi slušnýma lidma nemluví. O zbytcích jídla mezi zuby a o uvízlých předmětech v konečníku. O silikonech, botoxu, o tom jak odstranit skvrny od krve z koberce. O šukání. O úchylkách. O neoholených podpažích, flecích od potu, špinavých zubech.
Jenže mezi všema těma prasečinkama a všemožnýma názvama pro rozmanitý údy a skuliny lidskýho těla skrývá doslova jakousi filozofii, moudra a poselství. I když vypadá jako tvrďák, cynik, nihilista, píše o lásce a o přátelství a o životě, jakej by byl bez obrázkových časopisů a televize a reklam. A pak máš prostě tak nějak chuť se sebrat a utéct od toho stereotypu někam daleko, někam se vrátit, protože máš pocit, že dřív to bylo lepší a kam jsme to sakra dospěli? Ale útěk není cesta, ale další závazek.
V létě jsem jednoho takovýho hrdinu z jeho knížek potkala. Seděl u Lake Hefner na starým rozpadlým pódiu, kolem sebe měl rozkládaný bedny, nahrávací mašinku a spoustu drátů, který trčely ze sloupu elektrickýho vedení. "Fízlové říkali, že je to v klídku, ale musím skončit do devítky večer." Brknal si na kytaru a nás to tam nějak táhlo, za tím špinavým klukem, něco na něm bylo. Vykládal nám o tom, jak už tři měsíce bydlí v autě. Jak odešel z domu, protože od té doby, co umřela máma, táta sedí u televize a jediný, co pro něj existuje, jsou moderátoři televizních show a prsatý herečky. Říkal, že už vedle něj nemohl žít, že jeho tátu ta mediální realita prostě sežrala a sežvýkala a nechtěla ho vyplivnout zpátky. Říkal, že se jmenuje už-nevim-jak a že pravý jméno Ježíše je Yeshua. A že mu nějakej agent domluvá nahravací smlouvu v Missouri. Že prostě všechno zbořil a utekl a teď sbírá ty kousíčky a prostě jen žije.
Ale co když to byl Alexander Supertramp?
(hádáš správně, čtenáři, právě jsem dočetla Zalknutí a mám teplotu a asociální náladu)
Jenže mezi všema těma prasečinkama a všemožnýma názvama pro rozmanitý údy a skuliny lidskýho těla skrývá doslova jakousi filozofii, moudra a poselství. I když vypadá jako tvrďák, cynik, nihilista, píše o lásce a o přátelství a o životě, jakej by byl bez obrázkových časopisů a televize a reklam. A pak máš prostě tak nějak chuť se sebrat a utéct od toho stereotypu někam daleko, někam se vrátit, protože máš pocit, že dřív to bylo lepší a kam jsme to sakra dospěli? Ale útěk není cesta, ale další závazek.
V létě jsem jednoho takovýho hrdinu z jeho knížek potkala. Seděl u Lake Hefner na starým rozpadlým pódiu, kolem sebe měl rozkládaný bedny, nahrávací mašinku a spoustu drátů, který trčely ze sloupu elektrickýho vedení. "Fízlové říkali, že je to v klídku, ale musím skončit do devítky večer." Brknal si na kytaru a nás to tam nějak táhlo, za tím špinavým klukem, něco na něm bylo. Vykládal nám o tom, jak už tři měsíce bydlí v autě. Jak odešel z domu, protože od té doby, co umřela máma, táta sedí u televize a jediný, co pro něj existuje, jsou moderátoři televizních show a prsatý herečky. Říkal, že už vedle něj nemohl žít, že jeho tátu ta mediální realita prostě sežrala a sežvýkala a nechtěla ho vyplivnout zpátky. Říkal, že se jmenuje už-nevim-jak a že pravý jméno Ježíše je Yeshua. A že mu nějakej agent domluvá nahravací smlouvu v Missouri. Že prostě všechno zbořil a utekl a teď sbírá ty kousíčky a prostě jen žije.
Ale co když to byl Alexander Supertramp?
(hádáš správně, čtenáři, právě jsem dočetla Zalknutí a mám teplotu a asociální náladu)
Žádné komentáře:
Okomentovat