Odcházení bez zahradní slavnosti

Nedělní odpoledne. Cesta autem domů z Beskyd. Rádio. „... zemřela osoba světového významu. Vláda vyhlásí na zítřejší den státní smutek.“ Proběhlo mi to hlavou, aniž bych potřebovala bližší informace. Ještě ve středu jsme totiž na přednášce řešili, jak špatně Havel vypadá. A že jeho setkání s Dalajlámou bude asi posledním veřejným vystoupením, které stihne. Je zvláštní s jakou rychlostí je člověk schopen si spojit dohromady zmínku z hodiny ve škole, kterou navíc přeslechl a musel se na ni opakovaně ptát spolužáků, protože právě vyřizoval pracovní mejly. Ale ono to bylo už asi tak nevyhnutelný, že to byla jediná asociace, která mi ke spojení „státní smutek“ v hlavě vyskočila. A že to není situace hodná zahradní slavnosti, to je docela jasný.

Vašíka Havlů budu pateticky zbožňovat, ať se děje, co chce. Možná jsem až příliš nekritická, možná jsem zblbnutá jeho mediálním obrazem, možná jsem jenom četla jeho literární řádky s neskrývaným obdivem. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme šli ze školy po Národní třídě a tam za sklem, v jedné z mnoha kaváren, které tuto ulici lemují, seděl Váša a popíjel kávu. Třikrát jsme se vraceli a děsně nenápadně pochodovali okolo, abychom se přesvědčili, že je to opravdu ON. Eliško, pamatuješ, jak 17. listopadu vykládal na té samé třídě historky o bedňácích a my měly na bundách připíchnutou trikolóru a cítily jsme se hrozně revolucionářsky a významně? Jak jsme chtěly aspoň kouskem těla zažít taky nějakou tu národní hrdost, něco, co je nám, naší generaci X, Y, Z nebo co, úplně cizí, a která se v Česku objevuje leda tak na fejsbuku, když hokejisté párkrát úspěšně trefí puk?

Je možná trochu naivní si myslet, že pravda a láska zvítězí, dává nám to však pořád určitou naději, doufání, nějakou tu odvahu a morální přesvědčení, že by to tak přece jen být mělo. Ač není. Havel byl možná víc umělec něž politik, víc snílek než hybatel, víc plný ideálů než reality, pro mě osobně byl ale někdo, komu jsem věřila. Byl sám sebou, nikdy si na nic nehrál, našel si Dášu, která se nebála vypískat Parlament. Napsal si své vlastní „odcházení“. Bez příkras.

Láďa Špaček o něm na přednášce vykládal vtipné historky. O tom, jak pan prezident filozof musel podstoupit tvrdou výchovu rétoriky. Jak bojoval s každým projevem, aby vypadal reprezentativně. Někdy se to povedlo a někdy zase ne. To ale vůbec nevadí. V dnešním světě mediálních poradců, tiskových mluvčích, dokonalého PR a vyumělkovaného přednesu, se Václav Havel neztrácel pod třemi vrstvami mejkapu ani pod nažehleným sakem. Zářil. Měl „cháčko“. Byl to prostě muž, nebo spíš MUŽ.

„Však ho taky máme na obrázku v ložnici. Tam máme všechny naše nejmilejší. Tebe, Míšu a Havlíčka Havla.“

táta, 18. prosince 2011