12. 7. 2010
Lefkada. Potřetí. 16:53. Vstávala jsem ve tři. Zaspali jsme výlet na západní pobřeží. Mezi psaním čtu Respekt a trochu mě bolí hlava. Bydlím v přízemí malého řeckého domku s dalšími devíti spolubydlícími. Vaříme si a často hrajeme žolíka. Mám čtivou náladu, ale nevydržím se soustředit na text. Jsem pořád unavená. Obrácený režim zase začíná.
PRSA ve všech podobách:
english - boobs
lithuanian - papej
greenland - amaama
italian - pocce nebo tette
greek - [viziá]
austrian - titis nebo busen nebo euter
hungarian - cici
slovenian - joške
russian - grudi nebo sisi
dutch - titta
serbian - sise
Bigger hearts than brains.
19. 7. 2010
Tak jsem si koupila knihu. Paolo Coelho. Eleven Minutes. Tak čtu a trochu se v ní (hrdince) vidím, akorát nejsem Brazilka a vlastně ani prostitutka.
21. 7. 2010
"Mno co, řečtina je prostě azbuka s trochou geometrie, žádná věda!"
27. 7. 2010
"Dnes jsem si koupil květináč
a zasadil pažitku
děkuji, Bože! - Není zač!
Dnešek byl plný zážitků."
J. H. Krchovský
11. 8. 2010
6:24 ráno. Svatební přání pořád není. Ani nebude. Jak mám vymyslet nějakou romantickou sračku, když jsem přesvědčená o tom, že láska je bullshit?
17. 8. 2010
Záhir skončil. Kolejnice má
22. 8. 2010
(...)
Víš, lidi jsou vlastně svině. Pořád si ubližujeme, sobě, ostatním, světu, přírodě.. Každej si něco dokazujeme, podřizujeme se, a pak zase vládneme, stejnej stereotyp pořád a pořád. Ale, Živote, kde sakra jsi? Proč musím přemýšlet čím budu? Teď v jednadvaceti letech? Máme těď tolik svobody, že jsme v ní vlastně uvězněni. Děláme věci, který si myslíme, že chceme, které od nás společnost očekává, díky kterým něco dokážeme, budeme, staneme se existencí. Já chci být věčným studentem, učit se věci, který ještě neznám, poznávat místa, zvířata, rostliny, který jsem jaktěživ neviděla, potkat někoho novýho, netrápit se tím, že bych už dávno měla mít praxi v nějaké reklamce, netrápit se tím, co si o mně kdo myslí, netrápit se starostma všedního života. Toho stresujícího, umělýho života, kterej vidím kolem sebe. Proč bych měla žít ve lži, v klišé? Živote, co ode mě čekáš? A já od tebe?!
24. 8. 2010
HAPPINESS ONLY REAL WHEN SHARED
30. 8. 2010
(...)
Dneska byl laundry day, tak jsem seděla u Mojmíra v úžasným pokojíčku s výhledem na banánovníky a moře a přemýšlela a sledovala filmy a byla to pohoda... loučím se s Nidri a doufám, že už na delší dobu..
Náš barák je teď tak děsivě prázdnej a tichej, všichni už odjeli a nikde nikdo se nesměje, všechny dveře jsou zavřený, je mi smutno, léto je OVER. Tak už dost vesnickýho života - je čas vrátit se do města!
Kde? Na zemi, ve spacáku, na trajektu. Docela to tu smrdí, ale DOBRODRUŽSTVÍ! Máme spoustu zavazadel, nejistý ubytování v Benátkách (2 místa v hostelu a jeden velmi nejistý couchsurfing), ale už jsme konečně na cestě a to je fajnový! Loučení s bohémským živitem proběhlo všelijak, plachetnice, tanečky na baru, nějaký to naše líbnutí opět, že Veroniko, ráno děsný kocoviny a spaní poslední večer na pláži. na Kathismu jsme se díky změně řádu nedostaly, tak chvíli kempujeme na lavičce v Lefkase ve spacáku, připadáme si jako ve Stavangeru, ale naše chill out zóna je narušena silným větrem a zimou a tak se přesouváme do Nidri na cíp a koukáme na noční oblohu. VESMÍR JE NEKONEČNEJ! (...) Cesta v dešti do doku číslo 10 se všema věcma a zabrání prostoru na dalších 24 hodin. Je tu všude kolem spousta cestovatelů a lidi doslova kempují na kobercích, nafukují matrace a vytahujou nerezový hrnky a perou se o každej kousek volnýho místa. Je tu, ale dobrá atmosféra, teda až na ten smrad a mísící se pachy promoklých věcí a prochozených bot. Zajímá mě, co nás čeká v Benátkách, a i když se docela bojím, těším se. Jsme na cestě!!!
tady veronika, halooo halooo, ach terezko, mne je tak smutno.
OdpovědětVymazat