Ano. Tenhle název jsem doslova ukradla z facebooku, kde stejnojmenná skupina čítá 752 240 fanoušku. Takže příběh začíná tady: přijela jsem do rodné vísky a jen co vystrčím paty z domu, sednu si k baru a objednám si Beton, už se přitočí kdosi známý, za chvíli někdo další pak ještě jeden a tak tlacháme a tlacháme a smějeme se a pak mi tuhne úsměv, poněvadž se dozvídám novinky o tom, kdo se už ve 27 letech rozvedl, kdo je zasnoubený, kdo má datum svatby a dokonce kdo už je v pátým měsíci těhotenství. A před očima vidím jenom diamantový prsteny a vykulatěný bříška, ve kterých ťuká na stěnu dělohy miniaturní dětská ručička, která tím dává najevo svou existenci, bílý šaty, bílej plotek stejně bílýho domku a ANO taky vidinu monstrózní hostiny plné lahůdek, kam bych v tom nejlepším případě mohla být pozvána, to přiznávám.. ale cože? Kdy se to stalo, že všichni kolem mě se rozhodli udělat monstrózní boom svateb a dětí a rozvodů a všech tady těch věcí, který pro mě jsou ještě na míle vzdálený, protože ještě pořád nevím, co je to zodpovědnost za druhé a možná taky nevím, co je to zodpovědnost za sebe samu. A jak se to stane, že člověk si prostě jednou řekne "Tak a teď si někoho vezmu!" a nebo "Budu mít miminko!"? Neměla by na to být nějaká příručka, v e které bych se dozvědela, jak se na tyhle nápady v mý hlavě mám pečlivě připravit, aby mne nazastihly úplně a zcela bez varování?
Achjo. Já to asi chápu. My vysokoškolští studenti máme prostě úplně jiný cíle, než ti, kteří už se živí sami. Oni už jsou v jiné etapě svýho života, mají práci, partnery a budují hnízda, ve kterých prostě bez dětí není veselo, asi. My pořád vysedáváme v lepším případě v lavici ve škole, či na sedadle v přednáškovém sále, v horším někde na baru v lihovém opojení pábíme nad našimi životy a máme plány, které jsou častokrát velice ambiciózní. V našich životech pro takový věci jako svatba a děti prostě pořád ještě není dost prostoru, místo nich jsou tam kariéry a chatky na břehu oceánu a cestování a přeplněnej diář.. nebo to jsou alespoň sny, který si sdělujeme nad skleničkou červenýho, kdo ví, co v nás dřímá doopravdy :)
Tak jo, měla bych asi říct, že všem mým kamarádkám s briliantem na prsteníčku gratuluju, těm s napakovaným bříškem přeju dost trpělivosti a při příští návštěvě dostanou ucpávky do uší zdarma :) a sobě přeju, aby mě někdo kopnul do hlavy těsně před tím, než tohle všechno přijde :)
pictures: oncewed.com
Dnes jsem si na tebe vzpomněla a musela jsem se podívat jestli si něco náhodou nepřidála na blog, který jsem nenavštívila tak rok. "Napadlas" mě sama od sebe, když jsem tak přemýšlela o životě a co dál.
OdpovědětVymazatChodila si na GJB a pokaždé, když jsem tě viděla, tak mě napadaly otázky, jestli někdy budu taky tak sebevědomá, nápaditá a zajímavá...
Teď když jsem "starší", začínám mnohem víc všechno chápat, i tvé články a kolikrát bych si ráda vyslechla všechny tvé příběhy a myšlenkové pohnutky a prostě jen poslouchala, protože ty si někdo, od koho bych jistě přijala rady do budoucnosti, i když je to absurdní protože to přece nedělá nikdo mladý.
Já vlasntě nevím ani co je myšlenkou tohoto komentáře. Spíš asi takové děkuji, protože když si něco přečtu, mám takový neurčitý pocit, že mě taky něco čeká. Děkuji.