THEA SPEAKS HER MIND

2012-02-05T10:01:00.000-08:00

Někdy mám fakt pocit, že žiju ve filmu. Víš, takový ty situace, který si pak můžeš v hlavě stokrát opakovat a přetáčet, dopředu i dozadu, takový ty kýčovitý okamžiky, který si můžeš přibližovat a oddalovat a dějí se normálně jenom na filmovým plátně. Děje se to pořád dokola. Ta zápletka je nakonec u každýho takovýho filmu úplně stejná, všechno se prostě točí v jednom kruhu.

I Garance začínala třesoucí se rukou...

2012-01-30T15:09:00.001-08:00

#storyofmylife

2012-01-30T14:28:00.000-08:00

Všechny moje myšlenky dostavájí nový rozměr. Píšu esej a opět hodně přemýšlím. Trochu se bojím, že jsem se stala experimentem nějaké proměny. Štve mě, jak jsem roztržitá, všechno se mi zdá roztříštěný na kousky, střípky, všechno je přehlcený tisícem, miliónem informací, který jsou naprosto nedůležitý. Internet mě sere. Sere mě natolik, že jsem poprvý ve svým životě začala uvažovat, že si smažu efbíčko. Ale jo, je to klišé, smála jsem se potichu každýmu, kdo se s touhle větou na mě někdy vytasil, uživání sociálních sítí je stejně jako užívání čehokoli jinýho otázkou VÝBĚRU a svobodné vůle. Dnes jsem poprvé začala uvažovat o tom, že to tak není. A sere mě ještě víc, že jediná možnost, jak o tom teď někomu říct je ty internety zase využít a vypísmenkovat to na blogísek.

Jsem roztržitá a zmatená, protože už nevím, co je důležitý. Protože si myslím, že vím jak to vypadá v Iránu, i když jsem tam nikdy nebyla. Viděla jsem to přece v televizi. Nebo na webu National Geographic. Nebo někde jinde v nějakým médiu. Jsem roztržitá, protože jsou všude samý interkulturní narážky a já jako rozená perfekcionistka bych je chtěla všechny umět rozluštit. Chtěla bych načíst Bibli, Sokrata, Nietzscheho a pamatovat si to. Chtěla bych umět hrát na kytaru, šít na stroji jako ďábel, malovat, psát divadelní hry, knížky, fotit dechberoucí fotky. Chtěla bych být módní ikona, znát všechny trendy, recitovat u toho Puškina. Chtěla bych tohle a támhleto a pořád něco a všechno je mi málo a nikde nic.
To mě sere.

Pořád se za něčím ženeme. Furt. Stále. Jakmile začneme uvažovat o nějaké alternativě tady k tomu světovýmu stresu, plácneme sami sebe v představách přes prsty, dáme si pohlavek, a nadáme si do hnědáků, hippisáků a tree-huggerů. Takový možnosti, co máme, co by za to dali naše babičky/děti v Africe/whatever ! Achjo. A co my? My měníme školy, měníme povolání jako na běžícím pásu, s kýmkoli se bavím, nikdo neví, kam směřuje. Čeho chce dosáhnout. Všichni se hrabou na blešácích ve starých věcech a jsou nostalgičtí. Fotíme na lomo, taháme oblečení po mámě. Vracíme se zpátky. Žít, ne chatovat.

Můj žaludek se bouří proti stresu. Moje krční páteř nenávidí sezení v kanclu. Moje oči už nebaví záře počítačové obrazovky. Víkendové útěky nestačí. Co se to s náme všema stalo?
Já stále píšu raději plnícím perem než ťukám do klávesnice. Nebo bych i ťukala. Ale jednou za čas, napsala pár myšlenek, které jsem si utřídila a o které se chci podělit. Ne každý den muset být na mejlu a čekovat efbíčko, jestli už jsou výsledky zkoušky.

Jo. Tušíš správně. Zase to řeknu. A zase mě s tím někdo pošle do háje.

Žít tak v jiný době.

The Holstee Manifesto Lifecycle Video from Holstee on Vimeo.

Book and bed

2012-01-23T14:55:00.000-08:00

Ruce jsou velmi pěkná věc, zvláště když se vracejí z milování.
~
Nebo jste hleděli do řeky. Blízko vás stál někdo, kdo vás miloval. Chtěl se vás dotknout. Cítili jste to, ještě než se to skutečně stalo. A pak se to stalo.

2012-01-20T11:34:00.000-08:00

Wasn't it beautiful when you believed in everything,
and everybody believed in you?

Well, duuuude, thats easy, just buy Jalouse!

2012-01-09T15:05:00.000-08:00

Jalouse Magazine: Une Fille Comme Les Autres from Matthew Frost on Vimeo.

A muzu byt taky takova zena, c'est la vie?

Girls love that shit.

God Jul

2011-12-21T13:27:00.000-08:00

Máme teď v práci nějaký divný depresivní proudění, který se projevuje asi tak, že sedíte na zemi, posloucháte Santa Baby, fotíte peněženky nejmenované italské značky a najednou z ničeho nic je vám do breku a smutno. Emoce jsou prostě hmotný. Si myslím.

Dneska mě taky poprvé letos chytla vánoční nálada. Tak jsme se s E. vydaly na dárky ke Švédům. Daly jsme si kulky s brusinkama, princeznin dort a tatarák z lososa, schovaly se do dětských pokojíčků, snily o pohodě, lásce a vaření bramboračky a kupovaly porcelánový máselnice. Doma jsem po měsíci zalila kytku a možná na ni pověsím i nějakou tu ozdobu.

Odcházení bez zahradní slavnosti

2011-12-18T13:52:00.000-08:00

Nedělní odpoledne. Cesta autem domů z Beskyd. Rádio. „... zemřela osoba světového významu. Vláda vyhlásí na zítřejší den státní smutek.“ Proběhlo mi to hlavou, aniž bych potřebovala bližší informace. Ještě ve středu jsme totiž na přednášce řešili, jak špatně Havel vypadá. A že jeho setkání s Dalajlámou bude asi posledním veřejným vystoupením, které stihne. Je zvláštní s jakou rychlostí je člověk schopen si spojit dohromady zmínku z hodiny ve škole, kterou navíc přeslechl a musel se na ni opakovaně ptát spolužáků, protože právě vyřizoval pracovní mejly. Ale ono to bylo už asi tak nevyhnutelný, že to byla jediná asociace, která mi ke spojení „státní smutek“ v hlavě vyskočila. A že to není situace hodná zahradní slavnosti, to je docela jasný.

Vašíka Havlů budu pateticky zbožňovat, ať se děje, co chce. Možná jsem až příliš nekritická, možná jsem zblbnutá jeho mediálním obrazem, možná jsem jenom četla jeho literární řádky s neskrývaným obdivem. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme šli ze školy po Národní třídě a tam za sklem, v jedné z mnoha kaváren, které tuto ulici lemují, seděl Váša a popíjel kávu. Třikrát jsme se vraceli a děsně nenápadně pochodovali okolo, abychom se přesvědčili, že je to opravdu ON. Eliško, pamatuješ, jak 17. listopadu vykládal na té samé třídě historky o bedňácích a my měly na bundách připíchnutou trikolóru a cítily jsme se hrozně revolucionářsky a významně? Jak jsme chtěly aspoň kouskem těla zažít taky nějakou tu národní hrdost, něco, co je nám, naší generaci X, Y, Z nebo co, úplně cizí, a která se v Česku objevuje leda tak na fejsbuku, když hokejisté párkrát úspěšně trefí puk?

Je možná trochu naivní si myslet, že pravda a láska zvítězí, dává nám to však pořád určitou naději, doufání, nějakou tu odvahu a morální přesvědčení, že by to tak přece jen být mělo. Ač není. Havel byl možná víc umělec něž politik, víc snílek než hybatel, víc plný ideálů než reality, pro mě osobně byl ale někdo, komu jsem věřila. Byl sám sebou, nikdy si na nic nehrál, našel si Dášu, která se nebála vypískat Parlament. Napsal si své vlastní „odcházení“. Bez příkras.

Láďa Špaček o něm na přednášce vykládal vtipné historky. O tom, jak pan prezident filozof musel podstoupit tvrdou výchovu rétoriky. Jak bojoval s každým projevem, aby vypadal reprezentativně. Někdy se to povedlo a někdy zase ne. To ale vůbec nevadí. V dnešním světě mediálních poradců, tiskových mluvčích, dokonalého PR a vyumělkovaného přednesu, se Václav Havel neztrácel pod třemi vrstvami mejkapu ani pod nažehleným sakem. Zářil. Měl „cháčko“. Byl to prostě muž, nebo spíš MUŽ.

„Však ho taky máme na obrázku v ložnici. Tam máme všechny naše nejmilejší. Tebe, Míšu a Havlíčka Havla.“

táta, 18. prosince 2011

Není áčko jako áčko

2011-12-18T13:50:00.000-08:00

Celý článek pro DesignMagazin tady: http://www.designmagazin.cz/produkty/28944-field-candy-tvori-neprehlednutelne-potistene-stany.html

You Mr. Palahniuk, you make me feel dirty

2011-12-14T11:44:00.000-08:00

Já chci, aby mě potřebovali. Nutně musím být pro někoho nepostradatelný. Nutně musím mít někoho, kdo mi spolkne všechen volný čas, všechno ego, všechnu pozornost. Někoho, kdo je na mně závislý. Vzájemná závislost.

Udělejte si ze mě macatou pasivní matraci při tom svém kolektivním znásilňování viny. Vezmu ten náklad ode všech.

Znáte Klub rváčů? Ale no tak, nedělejte se, každej zná Klub rváčů. A víte kdo ho natočil? Jooo, David Fincher. A víte kdo ho napsal? Ha? Chuck Palahniuk přece. Ten týpek, o kterým se říká, že píše samý depresivní věci, že jeho tátovi rozstřílel tátu další opilej táta, že píše "macho pornografii" a tak vůbec. Zdálo by se, že prostě píše knížky pro drsný chlápky. Je vulgární, sprostej, téměř až nechutnej. Rozebírá věci, o kterých se mezi slušnýma lidma nemluví. O zbytcích jídla mezi zuby a o uvízlých předmětech v konečníku. O silikonech, botoxu, o tom jak odstranit skvrny od krve z koberce. O šukání. O úchylkách. O neoholených podpažích, flecích od potu, špinavých zubech.

Jenže mezi všema těma prasečinkama a všemožnýma názvama pro rozmanitý údy a skuliny lidskýho těla skrývá doslova jakousi filozofii, moudra a poselství. I když vypadá jako tvrďák, cynik, nihilista, píše o lásce a o přátelství a o životě, jakej by byl bez obrázkových časopisů a televize a reklam. A pak máš prostě tak nějak chuť se sebrat a utéct od toho stereotypu někam daleko, někam se vrátit, protože máš pocit, že dřív to bylo lepší a kam jsme to sakra dospěli? Ale útěk není cesta, ale další závazek.

V létě jsem jednoho takovýho hrdinu z jeho knížek potkala. Seděl u Lake Hefner na starým rozpadlým pódiu, kolem sebe měl rozkládaný bedny, nahrávací mašinku a spoustu drátů, který trčely ze sloupu elektrickýho vedení. "Fízlové říkali, že je to v klídku, ale musím skončit do devítky večer." Brknal si na kytaru a nás to tam nějak táhlo, za tím špinavým klukem, něco na něm bylo. Vykládal nám o tom, jak už tři měsíce bydlí v autě. Jak odešel z domu, protože od té doby, co umřela máma, táta sedí u televize a jediný, co pro něj existuje, jsou moderátoři televizních show a prsatý herečky. Říkal, že už vedle něj nemohl žít, že jeho tátu ta mediální realita prostě sežrala a sežvýkala a nechtěla ho vyplivnout zpátky. Říkal, že se jmenuje už-nevim-jak a že pravý jméno Ježíše je Yeshua. A že mu nějakej agent domluvá nahravací smlouvu v Missouri. Že prostě všechno zbořil a utekl a teď sbírá ty kousíčky a prostě jen žije.

Ale co když to byl Alexander Supertramp? ♥

(hádáš správně, čtenáři, právě jsem dočetla Zalknutí a mám teplotu a asociální náladu)

2011-12-11T15:55:00.000-08:00

Jsem postmoderni hrdina.

2011-12-11T15:22:00.001-08:00

Byli jsme šťastni moc.
Taxík stál
pět set padesát pět korun.
Pak praskly jí punčocháče
a já zaplatil jsem
ještě dvacet.

Marcela Mikulášková

Haters do it better

2011-11-28T14:51:00.000-08:00

Určitě jste se v životě ocitli v situaci, kdy vás něco neuvěřitelně štvalo. Ať už nesnášíte ranní vstávání, cigaretu bez zapalovače či řidiče tramvají, co na vás po cestě do práce nepočkali, vězte, že nejste sami. Minulou neděli pokřtilo nakladatelství PLOT ještě horké stránky nové knihy 1000 věcí, co mě serou, původně internetový projekt, který letos dostal ocenění Křišťálová lupa.

Že svět není jenom plný smíchu, radosti a příjemných okamžiků, to si v životě jednou uvědomí každý. Mezi všemi těmi billboardy s produkty, které vám zaručeně udělají radost, každodenním vštěpováním optimismu a úsměvy zubícími se na nás odevšad není od věci si čas od času na všechno pořádně zanadávat. O trnech v patě se přece jen lépe mluví, než se hledá jejich řešení, a tak z jednoho takového diskutování nad problémy světa vznikl internetový blog s názvem 1000 věcí, co mě serou. Ten vyšel v minulých týdnech knižně, respektive jeho první část, a proto se zástupy „hejtu-chtivých“ (pozn. aut. hate znamená v angličtině „nesnášet“, odtud také hater „ten, který něco nesnáší“) čtenářů, včetně mě, sešly minulou neděli v prostorech La Fabriky, aby se tak stali svědky křtu nové knihy. V programu večera bylo kromě kropení šampaňským také vyhlášení soutěže O nejdementnější komentář, autorské čtení dosud nezveřejněného příspěvku a také krátké slovo od guru české kritiky, Jana Rejžka.

„Držkovací“ platforma

1000 věcí, co mě serou vzniklo v prosinci minulého roku jako prostý nápad. Díky mému nadšení zabíjet čas hledáním nových a novějších způsobů, jak zabíjet čas ještě víc, jsem se stala pravidelnou čtenářkou. Blog založili dva jedinci generace Y, Achjo Bitch a Attila, Bič Boží, kteří si ho podle svých slov zvolili „jako platformu pro každodenní držkování“. Inspirací se jim stala stránka www.1000awesomethings.com, kde veselý Američan Neil Pasricha oceňuje drobné radosti každého dne. Autoři, vědomi si existence věcí krásných, se rozhodli upravit si nápad po svém a každý všední den zásobovali stále početnější publikum trefnými články o věcech, které je „serou“. Jejich dílo, by se dalo označit jako jakési svědectví současných mladých lidí ve věku 20 – 35 let, ať už kvůli problémům, které rozebírají, svéráznému jazykovému projevu, kterým oba dva autoři píší a který se nebojí anglicismů, vulgarismů, o dalších –ismech nemluvě, či kvůli početným interkulturním odkazům k životu na sociálních sítích i mimo ně. 1000 věcí, co mě serou však není projekt s věkovým omezením. Stejně jako se v „hejtech“ o nepoužívaných facebookových účtech a o konkurenci u jukeboxu v oblíbených nonstop barech může najít kterýkoli student vysoké školy, věřím, že mnohý čtyřicátník se uchechtne u článku o předjíždějících se náklaďácích na D1. Já sama (spadajíc do kategorie první) se smála celou cestou tramvají za udivených pohledů ostatních cestujících.

S nápadem vydat internetové příspěvky knižně přišel Matěj Barták z nakladatelství PLOT. Při dotazu, jak ho napadlo vydat internetový blog, odpovídá: „Kdybyste viděli jaké texty mi chodí na e-mail k vydání, to byste si radši taky našli na internetu něco sami.“ A že zvolil správně bylo minulý týden potvrzeno. Blog 1000 věcí, co mě serou byl vyhodnocen v soutěži Křišťálová Lupa 2011, která každoročně oceňuje nejzajímavější projekty českého internetu, jako nejlepší v kategorii One (wo)man show. Ocenění byla předávána v divadle Archa a Achjo Bitch a Attila, Bič Boží se tak poprvé mohli potkat u baru s velkými zvířaty českého internetového prostoru, mezi než patří například Seznam.cz či Google.

Šampaňské, dementi a Helenka v UNESCO

V neděli večer však autoři uložili smoking a velkou večerní do skříně a v rodinné atmosféře La Fabriky si užívali první vydané knihy. Zahájení v pojetí kulturologa Mgr. Lukáše Rumleny, začalo odbornou “hejt” analýzou knihy a pokračovalo k vyhlášení výsledku očekávané soutěže. K nahrání míry bučení sloužícímu jako hodnotící prvek „dementnosti“ nominovaných komentářů v soutěži O nejdementnější komentář byla použita aplikace v chytrém telefonu pana Rumleny. To byla poněkud překvapivé, nicméně naprosto praktické a věřme, že i objektivní. Ve velké konkurenci nakonec zvítězila slečna s přezdívkou Nina komentující článek o Malém Princi, která se na křest se bohužel nedostavila. Poté už přirozeně následovalo tematické autorské čtení nového příspěvku číslo 252 nazvaného Dementní komentátoři na blogu samotným Attilou. Dovolím si zde poznamenat, že nebylo v La Fabrice člověka, který by se nad čtenými řádky od srdce nezasmál. Hřebem večera se ovšem stal Jan Rejžek, kterého Achjo Bitch označila jako „praotce českého hejtu“ a který se stal křtitelem. V krátkém slůvku, které pronesl, uvedl tři skutečnosti, které ho nejvíc „serou“ – jako zapáleného slávistického fanouška to byl Franz Straka trenérem, zloděj per v Chile a nejmenovaná česká zpěvačka, která stále není zařazena v památkách UNESCO.

Můj osobně nejzajímavější zážitek byla hudební produkce. Kryštof Pavelka, který byl uveden jako držitel rekordu v nepřetržitém hraní z portálu Youtube přes více než dvacet hodin (tzv. Youtube DJing), se chopil laptopu a rozehrával hity všech let minulého i nynějšího století. Jediné co mu chybělo k dokonalosti byla videoprojekce v reálném čase, kdybychom my všichni v sále mohli sledovat jeho nápady na další skladbu. Naše doporučení jsme mu předali spolu s prosbou o Spice Girls a pak už se v rytmu Wannabe s knihou pod paží oddávali příjemnému večeru.

O tom, jak to vidí samotní tvůrci, s ženskou polovičkou autorské dvojice, Achjo Bitch:

Když jste zakládali 1000 věcí, co mě serou, čekali jste, že by to mohlo vést až k tomu, že vyhrajete Křišťálovou lupu či vydáte knihu?

Achjo Bitch: Často jsme před založením měli divoké představy o slávě lokálního charakteru, cenách a knihách. Že to bude do roka od založení projektu jsme teda nečekali. Ale je to skvělé - splnění snu, který se neodvažuješ snít.

Jaký je to pocit, držet v ruce ještě horké stránky vlastní knihy?

Achjo Bitch: Vůbec mi nepřišlo, že to jsou moje slova, věty a celé texty. Bylo to skvělé, než mi to došlo, trvalo to několik dní. Obzvlášť mě potěšila tvrdá vazba.

Jaký je nejzajímavější názor, který jste k 1000 věcí, co mě serou dostali?

Achjo Bitch: Určitě jich bylo mnoho, těch dobrých i těch debilních, poslední, který mi utkvěl v paměti je asi názor mojí babičky ve smyslu "Dobře, ale muselo to být tak sprosté?" Muselo...

Jak vnímáte ocenění Křišťálová lupa 2011?

Achjo Bitch: Šok, překvapení, radost, hezký feedback a motivace... popř. doporučuju #150 od mého kolegy Attily, který to popisuje, zejména samotné slavnostní vyhlášení.

Co tě na světě ze včech „hejtů“ štve úplně nejvíce?

Achjo Bitch: Blog/kniha se nejmenuje 1000 věcí jen tak náhodou. Jistě že míra nenávisti se různí, ale je toho prostě moc. Zrovna dnes mě nejvíce sere, že cestovní pasy se nevydávají rychleji a že to nedokážu ovlivnit...

Máš vůbec na světě něco ráda?

Achjo Bitch: Já mám ráda věcí.. To by vydalo na samostatný blog, ale asi by to nebylo tolik zábavné. Nenávist je prostě zábavnější než láska, které já mám spoustu, ale přijde mi to o dost osobnější než věci, co mě serou a taky o tom nemusí každý vědět.

Jak se ti líbí představa, že se o vás budou třeba učit děti v hodinách literatury?

Achjo Bitch: Doufám, že se staneme součástí nějakého nepříjemného testu či zkoušení a děti nás budou nenávidět !!! Jedině tehdy to budu považovat za úspěch.

Jaký je váš „hejterský“ plán do budoucna?

Achjo Bitch: Hateplan na další období je psát, psát, psát, dokud to půjde a dokud bude inspirace... Brousíme si zuby na jisté boční aktivity, o kterých ale zatím nechci nic prozrazovat, je to všechno na začátku. A obecně tak nějak celou dobu míříme za slávou a bohatstvím.

Na závěr se snad hodí jenom podotknout, že podobných projektů by mělo v českých hájích vznikat více. Těch nových, originálních, moderní době přizpůsobených. S ustupujícím počtem přečtených knih mezi mladými lidmi je očividně třeba je zaujmout něčím neotřelým. A to 1000 věcí, co mě serou bezpochyby je. Už se těším na další křest. Do té doby musím svojí každodenní dávku „hejtů“ hledat zase tady: www.1000vecicomeserou.cz.

Nevinnost

2011-11-24T12:23:00.000-08:00

Obejmout a neutýct
líbat ti oči, dlaně a křídla a nebát se
Proplouvat tvým tropickým pásmem
horkým a vlhkým a neodmítnout
Vložit se do tebe jako list do knihy
a nechat se bezpečně tisknout
ze všech stran
Padat do tebe
protíkat tebou
slít se v jeden proud
Toho všeho se bojím
to všechno chci

Uvařit čaj, co voní jak ráno
a upíst ti koláč, co voní skořicí
a to všechno dřív miláčku, než otevřeš oči
jen takl se odvážím tě milovat
když spíš

Kdo chodí po mojí cestě
nechci aby došel dál
než já

Today I'm too pretty to work...

2011-10-24T06:54:00.000-07:00

... I'm gonna think of New York instead.

Brooklyn Bridge a jeho mohutný kouzlo okamžiku, kterýmu se nedá bránit. Planetárium, kde jsem si připadala zpět ve věku "je-mi-pět" a celá roztřesená sledovala všechny ty malinký součástky galaxie, který když se spojí tak vybuchujou a spolu s něma vybuchuje všechno okolo a pak se to celý nějak pomíchá a je z toho Sluneční soustava. Země, která umře. Muži, kteří jsou z Marsu a ženy z Venuše. Noc noc noc a tanečky městem... we can fight our desires ... but what is love without lust? Šmouhy od rtěnky na pohledech v Central Parku. Guggenheim = kruh v neúprosně přísným čtverci. Bagel & muffin & makaron jako začátek slunnýho dne. Střešní terasa Metropolitního muzea, kde muž žádá ženu o ruku a očekává emoce ... který nepřichází. Socha, která je důležitá pro turisty, okamžiky, který jsou důležitější pro mě. Moustache. Kterak jsme obřího švába zabíjeli. Tereza & Mark. Všudypřítomný neony. Afterparty s paparazzi. Joe Lynn hrající na kytaru nad mapou metra 4 minuty před odjezdem na letiště.

Procházet se a dýchat a vnímat a vidět a cítit a být. Být.

Not all Americans are people of Walmart

2011-10-24T06:39:00.000-07:00

How far can you send emotions?

2011-10-04T16:16:00.000-07:00

Let's be cold
To create heat

Breakfast at Tiffany's / soooooo fuckin' story of my life

2011-06-19T12:14:00.000-07:00

"A girl doesn't read this sort of thing without her lipstick," Holly announced.

SO I PUT MINE and keep reading.

2011-06-02T15:02:00.000-07:00

Jen nekam patrit.

2011-05-17T13:42:00.001-07:00

Pohádka moderní doby,
je kartáček Curaprox
je diář Moleskine
je něco od Apple
je retro foťák Zenit nebo Praktica,
jak je libo.

Je pero s inkoustem,
je džínová košile,
radši ze sekáče než z obchodu.
Jsou tylový brože
a šperky z code:mode.

Je poslouchat Hot Chip,
koukat na Skins,
číst Rudiše a Palahniuka.

Ale kam zmizel princ s princeznou?

Nosil Gagarin slipy?

2011-05-13T11:48:00.000-07:00

Igor Malijevský / Fifinky / výběr

2011-05-03T12:13:00.000-07:00

„Já už si někdy sám říkám, jestli jsem se nestal slizkým, jestli prostě sám sebe nevnímám jen skrz nějakou oční mázdru, jestli nejsem, člověče, zrůda. Ne, nic nepovídej, já to nechci rozebírat, je to je jen takovej pocit, o kterým prostě musím přemýšlet, protože k tomu hledám klíč. Já se nechci nějak levně litovat, tak vymlácený baterky ještě nemám, snažím se tomu porozumět. Třeba jestli nejsem slizký. Myslím si, že slizkost je touha něco získat, aniž by byl člověk ochoten přiměřeně riskovat. Slizkost není vlastnost věku, ale míra nasazení. Ve chvíli, kdy se dáváš celý, kdy se dáváš všanc možná úplně blbě, možná směšně, možná naprosto nepřípadně nebo nešikovně, tak můžeš být debil, nebo zoufalec, ale nikdy nebudeš slizoun. I když to tak zvenku vypadá, i když ti to každou chvíli někdo vylije do ksichtu, že za tebou chodí mladý holky, že tu vidí každou chvíli jinou, no supr, jo choděj za mnou do ateliéru mladý holky, když tomu tak chce někdo říkat. Pro mě to jsou konkrétní mladé ženy se jménem a není jich zas tolik. A to že tam není jenom jedna, rozhodně není něco, pro co jsem se rozhodl. A navíc, já je tam ani nijak zvlášť netáhám já je nelámu, pozvu je, to jo, někdy jsou večery, noci, kdy se to nedá vyžít, kdy potřebuješ, aby byl někdo na blízku, aby se třeba pro mě za mě koukal na televizi, rozesílal smsky nebo chlastal, ale už to nejde destilovat tu prázdnotu a třídit ji na barvy, na odstíny, malovat z ní svět. To mám pak zvací záchvat. Píšu mejly, smsky, vždycky ale počkám tak hoďku než to odešlu, aby z toho to osamění, ta určitá zoufalost vyvanula, aby to byl pozdrav, kterej potěší, ale nezadusí. Aby to nebyla koleda. Jenomže pak je to pořád dokola a já už jsem, člověče, nějak utahanej. Něco je špatně, a bylo by bezvadný, kdybych to byl já, protože s tím by dokonce šlo něco dělat. Je to vždycky to samý, jako s Majkou. Přišla na vernisáž a řekla Jirkovi, že by se semnou chtěla seznámit, ten na mě zamával, ona z legrace začala „Pane, neviděli jsme se někde?“ A pak jsme se chvíli bavili, pak jsme se drželi za ruce, chodili spícím městem, od nonstop k nonstopu, pak jsem ji políbil na tvář a ona odjela, půl roku jsme si trochu psali, nakonec za mnou přijela, já ji portrétoval, ukazoval jsem ji svoje věci, povídali jsme si o Boudníkovi, to holky baví, a nakonec mě taky, a když jsem se ji večer dotkl, tak se odtáhla „Snad si nemyslíš, že jsem se s tebou přijela vyspat?“ a pak už nevím, co bylo. V jednu chvíli jsem ji fackoval, nevím proč, ale řek bych, že se jí to líbilo, taky jsem ji povídal o svým dětství a četl nějaký věci z deníku… jako vždycky, jako čurák prostě. A do ní vjela nějaká obsedantní ctnost a dávala najevo, jak mi hrozně rozumí, a že si to v žádném případě nebudeme přece kazit sexem a já cejtil, jak se mě těma slovama dotýká a jak mě něma maže a tře po celém těle, jak mě masíruje, až jsem od hlavy až k patě slizkej.“

Letní konce

2011-04-14T11:51:00.000-07:00

Jen co auto zastaví, vyběhneme ze dveří, necháváme ostatní za sebou a nejistými kroky přeskakujeme písečný duny, až se konečně dostaneme na pláž. Vlahej zářijovej vzduch. Chutná slaně. Já a Veronika. Křičíme radostí. Vyskakujeme vysoko do vzduchu a zase dopadáme na kolena do mokrýho písku. Léto končí a my se loučíme s mořem. Čeká nás dobrodružná cesta domů. Ale teď nezáleží na ničem jiným, než dýchat tu opojnou vůni konce léta, která sem z dálky vane všechny vzpomínky na lidi, který jsme potkaly, na večírky, kde jsme protančily dřeváky, na alkoholový díry v paměti, na políbení od chlapců, kteří k nám zbloudili, na zážitky, který už těžko někdy jindy zažijeme. Táhne mi na dvaadvacet a tohle jsou jedny z posledních prázdnin, kdy můžeme vyrazit na tři měsíce mimo reálnej život.. Skotačíme v písku a po nějaké době se udýchaný vracíme zpátky na parkoviště. Dneska spíme pod širým nebem. V malém řeckém baráčku, kde jsme posledních několik týdnů přebývali, nabalíme tašky, vezmeme nový spacáky a vyrážíme po promenádě k našemu místečku. Nataháme si k sobě lehátka a začínáme si vykládat. Hvězdy odsud vypadají jako malinkatý baterky, který si na nás chtějí posvítit z velké dálky. Řešíme životy. Jako vždy. Nehynoucí téma. Každej život je dlouhej příběh, propletenej tenkými nitkami s jinými příběhy. A jedna z těch nitek, možná ta nejdelší, má na konci takovej malej zvoneček a ten když jednou zazvoní tak příběhu je konec. Jsme zrovna v pábitelským věku. Vesmír je pro nás nekonečnej. Pluto je pro nás planeta. Láska je pro nás jenom slovo. Všechno chceme tady a teď. A bez čekání.

Sputnik generation

2011-04-14T11:12:00.000-07:00

"Že jsme si sice byly navzájem skvělým doprovodem na cestě, ale nakonec že jsme jen osamělé kusy železa, kroužící každý po jiné oběžné dráze. Zdálky se zdáme být nádherné jako padající hvězdy. Ve skutečnosti ale nejsme nic víc než vězni v celách, kteří nemohou nikam jít. Když se dráhy, po kterých obíháme, občas protnou, můžeme se setkat svými pohledy, nebo se možná mohou dotknout i naše duše. To je ale jen na krátkou chvíli. V příštím okamžiku už jsme zase beznadějně samy. Dokud jednoho dne neshoříme na prach a nevrátíme se zpátky k nule."

"Uvažoval jsem, proč musíme všichni být tak osamělí. K čemu je podobná osamělost dobrá. Na svět se rodí takové spousty lidí, všichni vzájemně touží jeden po druhém, po tom, co v sobě mají druzí - tak proč musíme být tolik sami? Udržuje snad naši planetu v chodu opuštěnost lidská?"

Sputnik, má láska / Haruki Murakami

Macarons & Red velvet cake aka Sunday baking time

2011-04-10T07:00:00.000-07:00

A tak prisel vikend na Vychode a s nim i cas prokrastinace nad bakalarkou. Pokud to takhle bude pokracovat, titul Bc. me asi mine, ale zase bych mohla nastartovat docela uspesnou drahu cukrarky. Muhehe.

Tohle zluty cosi, prosimvas, vypada sice hnusne, ale je to silene dobry! Jsou to citronovy macaronky se smetanovym kremem a je to fakt MNAM!
Recept jsem slohla zde, akorat jsem nesehnala kandovanej zazvor, takze krem je bez nej, ale i tak je to vyborny :)

A tady to nadherny, ovocny, cerveny, je Red Velvet (ukradeno tamtez), akorat jsem si to zdobeni udelala trochu po svem :)

No home is perfect without a large library

2011-04-08T04:51:00.000-07:00

A Česká republika by nebyla?

(zdroj: Ron Arad.co.uk)

Co koupíš za 5 korun ? KABELKU !

2011-04-07T09:56:00.000-07:00

Pomerančáda po italsku

2011-04-06T04:55:00.000-07:00

Je o mně známo, že bytostně nesnáším oranžovou a že můj největší strach je, že mě přejede popelářský auto. Nicméně prosluněný dny požadují vytáhnout do boje s předsudky! A protože rtěnka je zbraní nelítostnou, šup s ní do nákupního košíku!

Za maminku, za tatínka...

2011-04-05T16:31:00.000-07:00

(krupicová kaše s fíkovou marmeládou a lentilkama, konceptuální umělecké dílo "čokoládový dort s Lučinou a lentilkami", grilovaný losos s grilovanou zeleninou a koprem, kuřecí kousky s cuketou, rukolou a cottage, krupicová kaše s čerstvými jahodami a se skořicí)

A pak se nám nedivte, že máme s Máňou bříška hodná páteho měsíce těhotenství!

Hirst byl skandalni a zralok smrdi formaldehydem

2011-04-03T13:24:00.000-07:00

Kutna Hora. Divisovi. Statek. Kozy. Jehneci na chilli. Diskuze o snobstvi, umeni a vedeckym realismu. Atelier vonici barvama. Platna. Spartakiada. Historky ze zakulisi. Jidasuv polibek. Menstruacni cyklus. Froska. Podobenstvi o katovi. VNITRNI VESMIR. Hlavolam s predem prozrazenym resenim, co s nami manipuluje. Kundice. Erotika v GASKu.

Hornbach. IKEA family, protoze jsme family. Na Odchazeni se skejtama a v kostkovany kosili. Placek u Narodniho. Po kostkach se spatne jezdi. Prvni snidane na balkone. Vejce ve skle. Jahody. Penetrace. Tezka skrin. Blesak, Zenit a vinyly. Nemistne poznamky. Malovani. Red turns white. A jaky jmeno se ti libi? Cinema Royal, skrabosky a divadelni podsklepi. Autumnist. Nova scena. Prihoda s krabici od diskokoule. Pstrosim krokem domu v pantoflickach. Krupicova kase s jahodama a skorici. Druha vrstva snehobile a Stastnost. Losos. Skoro-letni slunce a okna otevreny dokoran. <3

And what do YOU wear in spring?

2011-03-24T08:31:00.001-07:00

(zdroj: FaceHunter, Jak & Jil)

Lepší pozítřky

2011-03-24T08:09:00.000-07:00

A tak přišlo jaro. Moje nejoblíbenější část roku i přes odpadkový koše napěchovaný poskmrkanýma kapesníkama, kýchání a oči, který koušou. Jaro jako "Jééé Aura Radosti Objevena!" nebo něco takovýho, každopádně všechno vypadá hned veseleji, když sluní svítíčko a vzduch voní a je teplej a ne studenej a vlezlej. Tak. A to kolo chci.

Just a perfect day

2011-03-14T11:21:00.000-07:00

ANO, tohle je pro me dokonaly den a ANO opravdu se mi libi jejich vtipny a napadity Lara Croft neopreny - check it OUT! :)

Z nočních rozhovorů 7/3/2011/21:56

2011-03-13T03:55:00.000-07:00

Chci, aby se lidi trápili tou láskou tak nějak sladko-hořce
jako dřív básníci
a ne tak hnusně
jako teď
kdy nemůžeš šlápnout vedle
nebo ukázat nedokonalost
aby tě ten druhej neopustil
kdy hubneš tři kila za týden
jen tak, ze stresu
a ztrácíš se před očima
protože ti, na kterých ti záleží, jsou sobci
a ty vlastně
taky

The 50s Good Wife Guide: 19 Rules For Keeping a Happy Husband - Be All The Wife He Needs!

2011-03-13T03:22:00.000-07:00

Repráky here, dráty here, kazeťák here

2011-03-13T01:59:00.000-08:00

Jak rika Eika o svych barevnych gumickach: "Az JE jednou dostanu od nejakyho chlapa, tak to bude ON!"
A az ja znovu dostanu TOHLE, tak uz to ON fakt bude.

Wear something WTF

2011-03-12T11:46:00.000-08:00

Highlight of the week:

Garance Doré radí, co si oblíknout, když chcete, aby vás na ulici vyblejsknul fashion fotograf.

http://www.garancedore.fr/en/2011/03/01/comment-vous-faire-assaillir-par-une-horde-de-photographes-de-streetstyle-moi-comprise/

el ou ví í

2011-02-25T05:10:00.001-08:00

Hele, já vím, že jsem říkala, že s těma hlubokýma myšlenkama na chvíli přestanu, jenže v minulých dnech se mi stalo několik věcí, který mě donutily zase přemýšlet. Konečný impuls tomu zasadilo lednový vydání Elle. Ano, čtete dobře, opravdu jsem celou cestu z Moravy do Prahy strávila listováním tímto časopisem a musím vzít redakci na milost. Dokonce jsem začala reálně uvažovat, že si příště s pondělním výtiskem Respektu, přihodím do košíku i další číslo Elle. Konečně jsem se totiž dočkala toho, že mi zkušené redaktorky přestaly říkat, jakou mám držet dietu, kam vyrazit na nákup kabelky od Salvatora Ferragamy, kdybych náhodou nevěděla co s 25 tisíci, který se mi zajisté válí jen tak na účtu, nebo co mám vlastně dělat s chlapem v posteli - třikrát hurá a sláva, v Elle se začala objevovat kvalitní "ženská" žurnalistika. (Dobře, ty drahý kabelky jsou tam furt). Rozhovory už se nemotají kolem nemožných hvězdiček typu Agáta Hanychová, Hana Mašlíková nebo jak se ty prsatky jmenujou, pisálci naopak zpovídají české bussiness muže i ženy, ukazují funkční auta, mladý český designéry, filmy a knihy, co stojí za přečtení a co rozhodně nepatří do červené knihovny.

Ale k věci. Články o lásce nejsou, co bývaly. Hned z prvního odstavce na mě netroubí "kdy říct Miluji tě" ani "Rozchodová terapie - s čokoládou jde všechno líp!". Ne. Klára Antošová, bývalá scénáristka Tabu a Peříčka, nenapsala článek plnej blábolení, napsala seriózní studii lásky - poseděla s hrstkou psychologů a sexuologů a zjistila, že si to všichni představujeme nějak moc zázračně. Že si pořád myslíme, jak to všechno je jednoduchý a že láska to zařídí za nás. "Partnerské krize pro nás nejsou výzvou, abychom vztah řešili a snažili se něco změnit, ale často jen důvodem k definitivnímu konci nebo stěhování. Je prostě snadné začít znovu. Především však prý nejsme ochotni o lásku usilovat a bojovat". A tak to je. Věta, kterou slyším kolem sebe v jednom kuse, zní "čekám na tu pravou/pravýho". Ale omyl, vážení, ten pravej/ta pravá nikdy nepřijde, to je prostě blbost, kterou si někdo vymyslel, aby se mělo holčičkám co číst před spaním. Nepřijde žádná zázračná láska, která nás vytáhne z našeho mizernýho života, přijde prostě jenom nějakej člověk, se kterým si budeme rozumět a do kterýho se zamilujeme. Jenže ta zamilovanost jednoho krásnýho dne vyprchá a přichází překážky, se kterýma se musíme vypořádat - my ale máme pořád pocit, že když to teda nejde lehce a bez chyb, tak musíme hledat něco jinýho.

Ve své podstatě si pořád myslím, že za to může ta svoboda, kterou máme. Máme jí tolik, že se v ní tak trochu ztrácíme. Toneme v haldách možností, který se na nás sypou z nebe. Před 30 lety nikoho ani nenapadlo, že tam daleko, za Železnou oponou, čeká láska našeho života. Prostě jste si vybrali Máňu od sousedů (měla hezký prsa) nebo Boženku z vedlejší ulice (měla dlouhý nohy), zamilovali jste se v jabloňovým sadu a už se chystala svatba. Ale dneska? Když si můžeme na netu vygooglit kdejakýho týpka z Copacabany? Když se během jedné sekundy můžeme dozvědět, jak si žijí holky v New Yorku a s kým mají rande na páteční večer? Když vidíme, jak to všechno může být lesklejší a růžovější a dobrodružnější? Když téměř všechny hraniční čáry zmizely? Jak se v takovým světě spokojíme s tím, co máme doma pod nosem? Ženeme se pořád dál a dál - za lepším klukem, za divočejším sexem, za ještě zajímavějším životem, ale ono to vlastně bude pořád stejný. Akorát někde jinde a s někým jiným.

Nedávno jsem seděla večer v Brně s babičkou a dědou a povídali jsme si, jak se seznámili. Jooo, bylo jim sladkých sedmnáct, potkali se na tancovačce, zamilovali se a od té doby jsou spolu. Hepy end. Mají se pořád rádi? Samozřejmě. "Babička je moje nejlepší kámoška. Jasně, že dřív měla hubenější postavu, delší nohy a hezčí prsa. Ale na tom nesejde. Oba dva jsme prostě zestárli a pořád je to láska mýho života." Já jsem si klepala na čelo, ale pak jsem si uvědomila, že ne ONI, ale JÁ jsem ta hloupá, když si nedokážu představit, že by to takhle mohlo někdy fungovat. Možná jsou to prostě výjimky. Možná, že si vlastně lezou krkem, ale nechtějí si to přiznat. Ale když se na ně tak dívám, tak tohle mi prostě nepřipadá jako reálná možnost. A vlastně v nich mám pořád jakejsi vzor, model toho, jak by to mohlo vypadat, kdyby se láska přestala nahrazovat sexem na jednu noc a prachama a vibrátorama a krajkovým prádlem a diamantama.

Já tady rozhodně nechci tvrdit, že to, že se dřív lidi vdávali v 18 letech, je nějakej recept na šťastný manželství/vztah/soužití. Naopak se spíš ukazuje, že spousta z nich se teď najednou rozhodla, že musí začít žít svůj život tak nějak od znovu a s někým, kdo jim konečně porozumí. To je jasný a logický. Jenom si myslím, že bychom se měli někdy na chvilku zastavit a někde mezi stahování nových aplikací na iPhone a kličkováním mezi mrakodrapama se zamyslet na tím, že existují taky nějaký ty hodnoty. Že možná nemusí být vždycky všechno perfektní a že malý vady na kráse jsou taky sexy.

A pak jsem se prolistovala až nakonec časopisu a narazila na deník Ani Geislerové a hned po prvním přečtení jsem měla sto chutí přeškrtat Anino jméno a napsat tam svoje. Ale to už jste si mohli přečíst v minulým příspěvku.

Takže čest LÁSCE, na kterou všichni stejně budeme pořád čekat.

Z deníku Ani Geislerové (ale podle mě jsem to teda měla napsat já)

2011-02-23T09:17:00.000-08:00

Milovat. Láska jako téma na jednu stránku. Láska je, když mluvíme, mlčíme, jíme, pijeme, tančíme, dáváme teploměr pod paži, jazykem přejíždíme po jazyku toho druhého, píšeme dopis, polykáme, dotýkáme se, dáváme ruku okolo ramen, dáme si ruce v bok ve stejnou chvíli, díváme se do očí, držíme vlasy toho, co zvrací nad mísou, očicháváme v noci dech toho spícího a milujeme ho, pereme, nakupujeme, vaříme, čekáme, křičíme, utíráme dětem zadečky, pláčeme, házíme hrnky, ubližujeme, řídíme auto, odklízíme sníh, rozděláváme oheň, utíkáme a vracíme se, děláme to, milujeme se... všechno. Každý nádech i výdech je láska.

(...)

Myslím, že jsem byla vždycky zkažená dobrou literaturou. Viděla jsem lásku jako takový řetězec dramat. Dva se potkají a přes strašlivý překážky se do sebe neodvolatelně zamilují, naplní tu touhu a lásku, a ihned nastanou další komplikace a po nich následuje zrada jednoho a zrada druhýho a mezi tím vášeň, kdy se zase k sobě vracejí a pak se navzájem mučí strašným krutým způsobem, na hrobě, kde nakonec leží spolu, mají vytesáno "ani s tebou, ani bez tebe". Já nevím, kde přesně jsem tenhle názor získala, a dlouho jsem o takové vztahy usilovala. Když se drama nekonalo, rychle jsem nějaký vytvořila, a pak jsem všechny rychle opouštěla, aby nikdo nestihl opustit mě. A pořád jsem si snila o tom, že potkám někoho tak silnýho, že se o něj rozbiju. Roztříštím, rozpadnu na kousky a najdu se někde pod tou rozbitou skořápkou. A už nebudu muset nic vytvářet, nikam utíkat, nic skrývat ani lhát. Že moje ztroskotání bude moje záchrana. Loďka se před zkázou spasí utonutím. Stalo se to. A o tom nebudu psát. To žiju.

(...)

Zjistíte, že mu nevadí vaše slabost pro hloupej seriál a že můžete v teplákách a svetru tančit v obyváku na písně z mládí, dokážete před ním porodit děti a vztekat se nad sraženým svetrem. Jako by láska byla taková vakcína, která se nám postupně v těle rozplývá a uvolňuje a chrání nás před účinky světa. A taky do tý doby patří strach, že to skončí. Že to nemůže pokračovat dál. Strach, že nám to bude jedno.

Kdo se bojí, neumí milovat. Ale, jak říká Harry Potter, štěstí určitě přijde.

Křehké věci / Neil Gaiman

2011-02-05T14:06:00.000-08:00

"Když to tak teď píši, napadá mě, že zvláštnost většiny věcí, které považujeme za křehké, spočívá v tom, jak jsou ve skutečnosti odolné. Jako děti jsme podnikali řadu triků s vajíčky, abychom dokázali, že jsou to ve skutečnosti malé mramorové síně nesoucí náklad; motýl, kterýtřepetá křídly na správném místě, prý dokáže vyvolat na druhé straně oceánu hurikán. Srdce se mohou lámat, ale srdce je nejsilnější sval, schopný pumpovat celý život, sedmdesátkrát za minutu a skoro vůbec při tom neklopýtá. Dokonce i sny, ty nejjemnější a nejnehmotnější ze všech věcí, bývá někdy velmi obtížné zabít.
Příběhy jako lidé a motýli a vajíčka zpěvných ptáků a lidská srdce a sny jsou tak křehké, vytvořené z něčeho tak slabého a netrvalého jako je dvacet šest písmen a hrstka interpunkčních znamének."

Almara je prostě moje nejoblíbenější kabelka

2011-01-31T03:52:00.000-08:00

(h&m, suvenýr z Řecka a vintage přívěšek)

Monday T-shirt

2011-01-31T03:49:00.000-08:00

Existuje jen jediný tričko, který vám zvedne náladu v pondělí ráno, když ho najdete válet se mezi vypranýma věcma - Bud Spencer T-shirt !!!

Heartbreaker - thats you!

2011-01-30T11:27:00.000-08:00

Často se mi na fejsíku objevují statusy, které prosí o tip na dobrej film. Většinou tam nějakej řiťolez napíše Butterfly effect nebo Requiem for a dream - jo, dobrý, jsou to úžasný filmy, týden z nich nemůžete spát, bla bla.. JENŽE díky bohu je filmová historie bohatá a na světě existuje moooc a moooc filmů, které jsou stejně dobrý, ne-li lepší. Když se vás někdo zeptá, jaký je váš oblíbený film, co odpovíte? Odpovíte Vykoupení z věznice Shawshank, protože je to na prvním místě v žebříčku ČSFD? Nebo prostě nevíte, protože máte pokaždé jinou náladu a podle toho si vybíráte na jakou filmovou pecku máte chuť? Hele, já vám tady nebudu říkat, na co se máte dívat, jenom by mě potěšilo, kdybych vám udělala radost některým z MÝCH oblíbených filmů :)

Tak jo, tady je seznam filmů, který podle mě stojí za to vidět - jenom upozorňuju, že bohužel nemám moc v oblibě komedie, tak mě neukřižujte :) pořadí filmů je zcela náhodné :)

1) Les Amours Imaginaires
Jestli máte rádi artový filmy, retro, barvičky nebo všechny fáze zamilovanosti - go for this one!

2) Inglourious Basterds
Podle mě nejlepší věc, kterou kdy Tarantino natočil (ano, mám ráda válečny filmy, hohooo), včetně originální zvukové stopy, kde se mluví čtyřmi jazyky, jo jo jo!

3) Kill Bill
Když už jsme u toho Quentina, tohle mě taky bere! :)

4) Hrdý Budžes
Záznam divadelního představení v hlavní roli s Barčou Hrzánovou, viděla jsem to i naživo v našem skromném kroměřížském Domě kultury a je to nářez!

5) Karamazovi
Je to trochu patetický, ale neumím se vyjádřit jinak než: MILUJU!

6) Snatch
Pitt jako cikánskej boxer? Musím dodávat víc?

7) Persepolis
Výbornej komix, výborný filmový zpracování, úžasný téma

8) Die Welle
Já to říkám pořád, že člověk se nechá zmanipulovat jednodušeji než si myslíme - tohle bych doporučila hlavně těm, jejichž nejoblíbenější věta je: "tohle bych nikdy neudělal" a pak bych jim poslala jeden výtisk Zimbardova Moc a zlo

9) Lords of Dogtown
California, 70s, surfing a sexy skejťáci - ale hlavně ta sláva, která zabíjí přátelství

10) Sin City
Nádherně vizuálně udělanej film, už se těším až si koupím ten komix konečně :)

11) Into the wild
Tohle je něco, co mě ovlivnilo asi nejvíc za poslední dobu - fuck society!

12) Big Fish
Moje nejoblíbenější pohádka

13) Babel
a vlastně cokoli od Iňárritu mě pořád baví, i když je to vlastně na stejný brdo

14) The Road
Tohle je jeden z těch filmů, kterej je stejně dobrej jako knižní předloha - apokalypsa, kanibalismus, láska mezi tátou a synkem, asi i nějaká ta naděje, která v člověku zůstává i v té nejhorší době

15) Thank you for smoking
Chcete vědět, co je to dobrý PR? Obhajujte cigára!

16) The boy in the striped pyjamas
Ňuňuňu, smutný, ale moc hezký

17) Juno
Těhotná sedmnáctiletá drzounka Ellen Page a mého srdce šampión Michael Cera

18) Fight Club & Choke
Chuck Palahniuk píše prostě dobrý knížky a točí se podle nich super filmy

19) The People vs. Larry Flint
Takže jak je to s tím porno průmyslem?

20) NY, I love you & Paris, je t'aime
Z prvního miluju story s prostitutkou a spisovatelem a holku na vozíku, z druhýho příběh lásky slepýho kluka s Natalií Portman

21) Občan Havel
Když já mám pro Vášu prostě strašnou slabost :)

22) The curious case of Benjamin Button
Tak jako, Pitt a Blanchet jsou podle mě ideální filmová dvojice, žeee

23) Scott Pilgrim vs. The World
Nejlepší věc minulýho rokuuuu - Bread makes you fat!

24) The Dreamers
Milostný trojúhelníky mě berou asi

25) Vicky Christina Barcelona & Annie Hall
Woody Allen mě bere ještě víc

26) 500 days of summer
Už jsem to viděla tolikrát, že to až slušný není - stává se z toho úchylka, ale když já se v tom filmu tak vidím a navíc jsou tam nejkrásnější lidi

27) Trainspotting
Moc ty drogový filmy nemusím, ale tohle je žůžo

28) The September Issue
Jak to chodí v americkým Vogue? Docela zásadní módní dokument, IMHO

29) Pelíšky, Pupendo, Musíme si pomáhat, Šakalí léta, Tmavomodrý svět
Tak to je snad povinnost, ne?

30) Je spousta dalších filmů, který mám ráda nebo se mi líbí, ale ty zase příště :)

A jeden trailerek, coo? :)

When I was a girl..

2011-01-30T10:24:00.000-08:00

... vždycky jsem chtěla být kovbojkou. Teď když jsem starší, vidím to spíš na dámu na koni.. ten úžasnej svetr jsem zahlídla (světe, div se) v Tescu, tak jsem si ho nadělila jako předčasnej dárek k narozeninám, joooo :)

... a tak je tu plesová sezóna

2011-01-30T08:33:00.000-08:00

Plesová sezóna a její lesk a bída mě donutili k tomu, co teď napíšu: PROBOHA, lidi, máte ještě vkus vůbec?
V módním průmyslu existuje jedno pravidlo, kterého bysme se měli všichni držet, ať už je to sebevětší klišé: méně je více - což valná většina z vás, kteří obrážíte naleštěné parkety, asi ještě nepochopila. Ne, nehynoucí slávu vám opravdu nezajistí obrovské kruhové sukně, sada špěrků se zirkony, umělé nehty s Hello Kitty či načesané drdoly ve stylu Marge Simpsonové, na kterou se vysypalo zrcadlo (čti: třpytky). A hoši, abych na vás nezanevřela, máte to sice s tím oblekem jednodušší - ale trochu invence by neuškodilo! Třináct let starý sako, který měl ještě váš drahý otec na svatbě a přes ramena je vám velký? Proužky, proužky a zase proužky? Na košili, saku i kravatě? A nejhůř "každý pes jiná ves"?! Come on!

Jak NE:
Cenu za nehorší šaty ever vyhrává tento kopec šlehačky s nalepenýma dvacetikorunama a lá oslíku otřes se, které byly viděny na plese Keplera.

Kdyby chlapec nedržel v ruce plechovku se Spritem, řekla bych, že je úplně na mol a vyměňoval si kusy oblečení s kamarádama.. ale v tomto případě máme asi co do činění s nevkusem v pokročilém stádiu!

No, ale abych nebyla úplně zlá, povrchní a kritická, nachystala jsem si pro vás taky pár variant, jak ANO. A ráda bych předem upozornila, že nejde vůbec o cenu oblečení či značku - jen mít trochu citu pro módu a hledat inspiraci - proto jsem taky vybírala z reálných fotek a ne z magazínových fashion story :)

(pictures zdroj: google, FB, Thea, Markétka, Baru, Fina, Fler.cz, oncewed.com, spolecenskysalon.cz)

Tea at 5

2011-01-30T06:25:00.000-08:00

Juhuhuu, tak jsem se zase trošku seberealizovala v kuchyni (chápete, jsem po měsíci doma na Moravě a je to fakt změna po té kolejní kuchyňce, kde není ani trouba, ježis) a vznikly z toho cupcakes, protože za A jsou moc moc dobrý a za B se na nich dá vyhrát s barvičkama, a to chceš! A protože jsem děsně hodná, tak se s váma podělím o recept (tyvole, hrozí reálný nebezpečí, že se ze mě stane Martha Stewart nebo ještě hůř Ital v kuchyni - ale trénuju na dobu, až budu mít ten vintage obchod s kavárnou, rozumíte)

Takže, co vaše mlsné zobáčky potřebují na čokoladový těstíčko?

hrubá mouka na vysypání formy
55 g kakaa holandského typu
190 ml kávy (instantní, bez sedliny)
150–160 g změklého másla + na vymazání
220 g krupicového cukru
100 g vanilkového cukru
3 velká vejce (pokojové teploty)
170 g čokolády na vaření, rozpuštěné
310 g hladké mouky
1½ lžičky sody
½ lžičky soli

a na krémíček:

250g krémového sýra Lučina)
50g moučkového cukru
180ml smetany ke šlehání
potravinářské barvivo libovolných barev

Tak a teď to pojďme zňahňat dohromady:

Troubu předehřejte na 175 °C. Nachystejte si papírový košíčky na pečení.

Do malé mísy dejte kakao, přilijte kávu, půl hrnku studené vody a dejte stranou. Ve velké míse našlehejte ručním elektrickým šlehačem máslo s krupicovým a vanilkovým cukrem na světlý a nadýchaný krém; trvá to zhruba pět minut. Pak po jednom přidávejte vejce a poté přilijte rozpuštěnou čokoládu. Mouku promíchejte se sodou a solí a po třetinách přimíchávejte k čokoládové směsi, pak postupně přilijte i naředěnou kávu s kakaem.Těsto rozdělte do forem a pečte asi dvacet minut nebo dokud těsto ulpívá na špejli zabodnuté do těsta. Nechte vychladnout, vyklopte.

Utřít Lučinu s cukrem, našlehat smetanu a smíchat. Hohoo a teď si krém rozdělte a obarvěte jak je libo. Pak už ho nechte v ledničce jenom pořádně vychladnout a zdobte podle svého uvážení - ale vkusně, ne asi!

Takže cupcakes made by Thea:

Jo a pak jsem se taky prošla po domě a našla jsem tady ty úžasný vintage porcelánový šálky a vzpomněla jsem si, že když jsem je před deseti lety dostala od tety na Vánoce, přišly mi fakt divný - a to je moudro pro dnešní den (snad jste si nemysleli, že přestanu úplně) - do některých věcí prostě člověk dospěje!

FYI

2011-01-30T06:12:00.000-08:00

OK, furt tady jenom kafram nad svym zivotem, vylivam si tady zlost i radost, ale skutek utek. Takze jsem se rozhodla, ze sem konecne zacnu prispivat taky nejakym tim nazorem na svet, modu, kulturu, ceskej nevkus a zahranicni kuchyni (tohle byl volny vycet, tak se nedeste) - mam toho na jazyku vzdycky tolik, ale nikdy se nedokazu nejak dokopat k tomu, abych to smysluplne ventilovala. Takze tak - STOP bliti filozofickych mouder, ktery stejne chape jen muj pitomej mozek, START nazorum vybizejicim k diskuzi.
JO!

Jmenuju se Thea a jsem děvka.

2011-01-16T13:22:00.001-08:00

Jmenuju se Thea a jsem děvka. Zoufale hledající, toužící, pátrající po románcích na jednu noc. Beznadějně se snažící zaplácnout to prázdný místo někde mezi bránicí a hrudní kostí. S oběťmi nespící, jen prahnoucí po lidském doteku a teple. Myokardy lámající. Neustále snící o někom, kvůli komu tohle všechno skončí. Kdo vlastně jsem? Už ani sama nevím. Dřív, dřív jsem bývala ta holka, co dělala tisíc a jednu věc a přátelé byli to nejdůležitější na světě. Ta holka, co chodila v pondělí malovat, v úterý tancovat, ve středu hrát na klavír, ve čtvrtek divadlo a v pátek běhat po venku s kamarády. Vždycky věděla, co chce a nikdy se nevzdávala. Uměla se zamilovat. Měla svědomí. Hodně se smála a míň plakala. Kam se poděla? A proč se místo ní objevila tahle nová Thea, ta, co dost pije a má potom pocit, že všechno je dovoleno? Nová Thea to umí s klukama, ale vůbec ne s láskou. Má pocit, že láska už je jenom slovo, který ji kdysi dávno, v jiným životě nebo možná v úplně jiné galaxii opustilo. Stará Thea probrečela dva roky doma nad ztrátou svých dvou velkých lásek. Cítila se prázdná, apatická, nikdo ji neokouzlil, nikdo ji nezaujal. Na večírcích brečela a cítila se zhrzená. Změnila město, změnila prostředí, promazala nějaký ty telefonní čísla a začala novej život, chceš-li to tak nazvat. A někde mezi slzením na baru v zemi gyrosů a políbením od hollywoodské hvězdy ji na rameno zaklepala Nová Thea. Bohémka, co chodí spát až ráno a days are short when nights are long a proč neskočit v oblečení do hotelovýho bazénu vedle za plotem? A proč s chlapama nezametat jako to oni dělali s tebou? Alkoholový sebevědomí z campari na ledu a party party party! Kluci, holky, bere všechno, hlavně si ten život musíme užít, a ohňostroj pocitů a hlavně to lidský teplo, protože to je její závislost. Nová Thea nemá žádnou vůli, vůle je zbytečná, vůle je svazující, lidi mají být spontánní. Nová Thea nepřemýšlí do důsledků, koná dřív než myslí a ráno lituje. Nová Thea ztratila motivaci, přestala mít plány a začala mít příběhy se špatným koncem. Ztracená v Becherovce s tonikem a v litrech Merlotu. Nalezená v posteli líbající oběť číslo 453.

6/1/11

2011-01-05T15:27:00.001-08:00

Té svobody je tolik,
že se v ní ztrácíme.
Té svobody je kolik?
Plnej komín, alkoholik.

6/1/11

2011-01-05T15:25:00.000-08:00

Všichni jsme postavy Woodyho Allena,
neurotici,
měšťáci, co v životě neviděli jelena.

Feelings are never wrong, but they can be sneaky. (S. K. Silverman)

2011-01-05T14:04:00.000-08:00

Jenze ono to bylo vsechno tak snadny a prosty. Sedet u kamen, dopijet sampansky, polibit se a citit tu chemii. Zadny sladky recicky, zadny srdceryvny vylevy. Nikde nikdo. Vsichni spi, vcetne cloveka, kterymu tim nejvic ublizujes. Ale nekdy to proste vsechno zapomenes. Nekdy rozum rezignuje, svedomi zavre oci a moralni zabrany? Se zdaji byt neco naprosto neznamyho...

Are you smart enough to be stupid?

2010-12-25T08:36:00.000-08:00

Street girls bringing sailors into hotel must pay for room in advance

2010-12-14T10:21:00.000-08:00

Ta holka proste nevi, co chce. Pousti si vsechny ty kytarovy akordy porad znovu a znovu a nuti ji to premyslet.

Ice skating seems like a good idea for Saturday afternoon

2010-12-11T10:57:00.000-08:00

Sobotni rano. Snidane do postele a cerstvej croissant. Mnam. Sarah Silverman a jeji vzkaz zenam. Hilarious. Spizovani ve skrinich a hledani unikatnich retro kousku. Nalezeno! :) krasobrusleni w/ bro. Vybirani helmicky a muj candy snb outfit. Yay. A ted vecirek? :)

Bakin' with bro

2010-12-11T10:31:00.000-08:00

Kapka poezie anebo proč jsou rýmy srdcovka

2010-11-09T14:01:00.000-08:00

Igor Malijevský - Křehké město

Křehké město

stěny domu chvějící se očekáváním

okna popraskaná touhou

horečka větracích systému a zabezpečovacích okruhů

a dole na nábřeží křehká hladina řeky

odnášející statisíce snů této jediné noci

Křehké výkřiky

křehké kroky

křehké oči za výlohou nočních podniků

křehké stíny pouličních chodců

křehká máma

křehký táta

křehké oči křehkých plyšových hraček

Malá dívka v bílých šatech tančí po střepech

a zdvihá ruce nad hlavu

ó, jaký nádherný vzduch

jaké překrásné nebe

střepy jsou stavebnice světa

střepy jsou krasohled

křehké je ticho noci

poseté tisíce křehkých hvězd

křehká je samota, která se valí ulicemi města jako povodeň

samota prvního rozchodu, tak rychlého jako první láska

protože všichni ve třídě už se s někým rozešli

jenom Eva se ještě s nikým nerozešla

na každém místě města už někdy někdo někoho opustil

v každé kavárně

na každém mostě

v každé ulici

na každém dvoře

v každém telefonu

na každém záznamníku

v každém počítači

tam všude už z toho

někdo někdy

nechtěl dělat vědu

co bylo, to bylo, to bylo

to bylo

stržená gramofonová deska

přeškrtané jméno na zvonku

vyměněný zámek

nová občanka

vykouřená krabička Startek

lahev vodky

poraněné zápěstí

noční výlety nikam

zoufalé telefonáty

prášky na spaní

psychoanalýza

antidepresiva

zdemolovaná kuchyně

soudci

právníci

lékaři

sociální pracovnice

městská policie

mediátor

partnerský poradce

všichni svatí, kteří jsou úplně k hovnu

protože soudce je křehký

právník je křehký

lékař je křehký

sociální pracovnice je křehká

městská policie je křehká

mediátor je blbec

partnerský poradce je křehký

a svatí jsou úplně stejně křehcí jako ty

a tvoje samota

a samota této noci

ve které mladý chlapec pozval dívku na koncert známé hvězdy

padlo na to roční kapesné

když se ji v metru pokusil políbit

co to děláš? tohle jsme si fakt nedomluvili

dívka odchází do tmy

a chlapec se pokouší upít

někde jinde čeká mladá žena dvojčata

s mužem, který se odstěhoval, jakmile o nich poprvé uslyšel

pokoj voní prádlem pro miminka

pokoj voní slzama

a zítřkem

a někde jinde

se pomiloval opilec se stárnoucí ženou

ani jednomu z nich se to nestalo poprvé

a přec ji křehké ráno vychrstl do tváře proud zadržované touhy

zavoláš? ptala se

a hlas se jí zlomil

No, já se kdyžtak vozvu

a někde jinde spílá dospělý muž své matce

a ona potom pláče a on potom kouří

tak je to pokaždé

a někde jinde uprostřed bezedné noci

pozoruje bezdomovec reklamu

na které se střídají dvě ženské tváře

a pak je začne hladit

dlouhé minuty tam stojí bez hnutí

ještě nikdy neměl dvě ženy naráz

a někde jinde naslouchá stařena sípotu své předposlední noci

plné přízraků

„ta na vedlejší posteli se potom posadila

a měla na každém rameni kočku

na jednom bílou a na druhém černou

a potom začala lézt po stěně a po stropě

a hubičkovala ty kočky

dokud jsem neřekla Uchadi

musela jsem to říct rusky, jinak by nepřestala

teprve potom se vrátila do postele a já mohla umřít“

Uprostřed téhle noci

kde v naprostém tichu

mladá dívka v růžových šatech tančí po střepech

a s údivem si prohlíží svou krvácející ránu

šaty vlají vzduchem

a sladké růžové stopy za ní tančí křehkým tichem noci

poseté tisícem křehkých hvězd

samota vytéká z oken a ložnic

tiskne se k zamlklým dvojicím

a čeká na svojí chvíli

stačí jen malá dávka dynamitu

stačí jen vší silou bouchnout dveřmi

a křehké domy se samy sesouvají k zemi

jako ranění zajatci

neumí se oblékat, málo vydělává, moc křičí

nerad hraje tenis

a nebo už to prostě nějak není ono

všechno může mít důvod

bude stále obtížnější vyváznout

každá ulička je slepá

není úniku

bez odpuštění

a nekonečného soucitu

přitiskněte se jeden k druhému a dotýkejte se svých těl

nikdo vám nikdy nechtěl ublížit

všechno je jenom nedorozumění

křik je nedorozumění

mlčení je nedorozumění

pití, lež a nevěra je nedorozumění

nepochopení je nedorozumění

impotence je nedorozumění

posrané plíny jsou nedorozumění

nemoc je nedorozumění

výčitky, šílenství, pláč, odtažitost

únava

posměch

toho se nemusíte bát

to všechno je nedorozumění

smrad z huby je nedorozumění

ponožky na stole jsou nedorozumění

nedostatek času je nedorozumění

čekání na sms je nedorozumění

hromadné e-maily jsou nedorozumění

televize, počítačové hry, politika, náboženství a alkohol

nedorozumění

feminismus je nedorozumění

pornografie je nedorozumění

tchýně je taky nedorozumění

všechno je jenom nedorozumění

nikdo vám nikdy nechtěl ublížit

držte se za ruce, bude stále obtížnější vyváznout

noc je těhotná samotou

obloha popraskala

štěrbinami fouká vesmírné prázdno

vsakuje se do fasád domů a do vlasů a do cigaret

každé zábradlí je křehké

protože se nemá čeho držet

hladina řeky popraskala

mosty popraskaly

chodník popraskal

fasády domů popraskaly

skleněné oči plyšových hraček popraskaly

rty popraskaly

křehká kůže

křehké oči

křehká srdce

držte se za ruce

neopouštějte se a odpouštějte

protože někde blízko v úplném tichu

žena v červených šatech tančí po střepech

nohy do kosti rozřezané, snaží se skrýt svou bolest

snaží se udržet červenou linku něhy

bledý obličej zdvihá k měsíci

odpouští noci

odpouští tisícům hrotů hvězd

nebe popraskalo

do města vtrhlo počasí plné samoty a vyděšených smajlíků

všichni chatují jako pominutí

doufají, že zachrání alespoň půdu, na které si hráli jako děti

diskuzní skupiny, kontaktní adresy, kroužky, plážový volejbal, chození do kina, domluvený sex

říká se, že polovina mužů v bordelech vůbec nesouloží

posedět a tak nějak pokecat

ale držet někoho za ruku a dívat se mu do očí

na to v životě nenašetříš

samota ranního kafe

samota kariéry

samota osobního růstu

samota širokých zájmů

samota cestování

samota raftingu

samota masturbace

samota na facebooku

vysmátá, rozkvetlá samota de luxe

samota umírání

otevřená okna pokašlávají do noci

ulicí projel čistící vůz

muž se po milování vyklonil z okna a zapálil si cigaretu

po zádech ho hladí její pohled

a dole u řeky silueta páru

líbají se stejně tak jako před třiceti lety

on trochu nahrblý

ona stále krásná v shovívavém měkkém světle měsíce

poslala pramínek vlasů ve směru řeky

město na okamžik přestalo dýchat

stáří je nedorozumění

všechno, za co nemůžeš, je nedorozumění

každá tvoje slabost je nedorozumění

všechna tvá selhání jsou nedorozumění

nedorozumění je tvá křehkost

poslouchej, jak je ta noc tichá

něha města je tak plachá

jenom jemné doteky kůže

jen šepot

jen pohled do očí

jenom hřejivý dech druhého člověka

jeho dlaň

jeho ticho

jeho křehká ústa

držte se za ruce a naslouchejte tichu této noci

osleplé oči plyšových hraček dlí na měsíc

a někde v úplném tichu

bosá stařena v černých šatech tančí po střepech

bezkrevná chodila pevně zajizvená

v otisku její stopy do kamene

stařena zdvihá ruce nad hlavu a zpívá

ó, jaký nádherný vzduch

jaké překrásné nebe

Youth in Revolt

2010-10-24T08:39:00.000-07:00

I have found that people who can resist temptation, invariably lead depressingly stunted lives...

2010-10-14T12:27:00.000-07:00

DAYS ARE SHORT WHEN NIGHTS ARE LONG

Já na Háchu, Hácha na mě

2010-10-10T14:08:00.000-07:00

"Mojí největší tragédií je to, že z mého života chcete udělat tragédii!"

Vstříc divadelním skvostům!, zaržály jsme se Zuz takhle v neděli na večer a vyrazily na divadlo do NoDu. Hrál se tam Dr. Emil Hácha, kterého produkuje moje kamarádka Klárka pro Divadlo Feste, a tak bylo nezbytné podpořit umělecké studentstvo a přihodit něco málo přes stokorunu k jejich skromným výdělkům. Pod mým jménem vyzvedneme dva lístky, shrábneme program a vybíráme strategická místa v hledišti, na které už se pomalu za zvuku psacího stroje plíží herci a hlas vypravěče oznamuje příjezd vlaku EuroCity Emil Hácha ze stanice Brno do stanice Berlin Hauptbahnhof. Celou inscenací nás provádí pouze pět tragických postav: Sofie od Williama Styrona, Sofoklův Oidipus a Hamlet, kteří představují jakýsi soud, který rozhoduje o tom, zda postava Emila Háchy byla tragická či nikoliv. Pětici doplňuje všeuměl vypravěč, který zpívá, hraje i recituje po celou dobu představení. Pár přeřeknutí a nechtěných zakopnutí, ale jinak všechno probíhá v profesionálním duchu.
Herci nám před očima rozehrávají scény ze života Emila Háchy, někdejšího prezidenta Československa, známého spíš jako poseroutky, toho, co o sebe nechá hůl přelámat, ústupkáře, slabocha, který se neuměl postavit za český národ. Díváme se jeho osud z různých úhlů, ať už jsou to scény z jeho života před politickým bahnem a Hitlerem či z podpisu smlouvy v Berlíně. Ansámbl nám k tomu zpívá v rytmu jména Reinharda Heydricha, které jakoby bylo přímo určeno jeho majiteli svou zvukomalbou vojenského pochodu. Však si to zkuste sami.
Každá postava také zůstává věrna svému původnímu charakteru, ať už je to poválená alkoholička Sofie, která žmoulá v ruce kyanidovou kapsli či narcistický Hamlet, který překrucuje každé slovo do svého malého osobního melodramatu. Rozebírají se tady otázky viny, slabosti, hrdinství i zrady, a do těch všech srdcervoucích témat se sem tam promítne nějaký postmoderní vtípek navracející nás zpět do současnosti. Nejvíc se nám líbila scéna se starým Háchou jedoucím v Mercedesu s osobním řidičem povolávajícím na kolemjdoucí "Hajtlá!" (chápej Heil Hitler), jak poskakují na každém výmolu a senilní Emil kleje na všechny strany.
Je potěšující vidět jednu z důležitých persón české historie jinak než tak, jak nám ji předkládají profesoři dějepisu. Hácha byl přeci taky jenom člověk a jako bytost taková podléhá tlakům okolí. Pro někoho zůstane po představení pořád tím přizdisráčem, který si nechal diktovat od nácků, někdo se nad tou nebohou loutkou každého, kdo se nebál zatahat za nitky, slituje a přizná vinu lidské povaze.
Ode mne to bude 10 bodů z 10ti a doporučuju zajít si přinejmenším ještě na brněnskou premiéru v Huse na provázku.
JO a, holky - Hamlet je fakt kus! :)

WISH LIST

2010-10-10T03:11:00.000-07:00

Drandit ulicemi na tomhle fesnym vozitku? CHCI! :)

Zdroj: http://www.thecobrasnake.com/

Ocean, why I always miss you so much?

2010-09-27T09:23:00.000-07:00

Back in the golden city. Počasí stojí za nic, prší, prší, prší, kdyby aspoň kapalo. Šedá městská periferie mi nedokáže nahradit oceánskou modř, slanej studenej vítr ani bezstarostnej prázdninovej život. Achjo. Přivezla jsem si několik suvenýrů. Patří mezi ně 5 stehů v zátylku a rentgenový snímky. Průserářka ve mě se zase prokopala na povrch a já si kvůli té mrše vypočítavé zkrátila surfování o několik cenných dnů. Achjo.
Návrat do reality si zkouším trochu rozveselit zapisováním nadcházejících koncertů, divadel, výstav, večírků a všemožných kulturních šoků do mýho červenýho diáře.. ale cestovatelská nálada, kterou jsem zase chytila někde venku, tuším mezi přestupováním z metra do tramvaje, se nenechává ukojit. Ještě že nás za měsíc a kousek čeká návštěva Adélky v Lisabonu! A tak poslouchám Death Cab For Cutie a zase sním, ostatně jako vždycky, když na mě pane need-to-go-somewhere-far-away nálada..
Pac

Fragments from my summer diary

2010-09-14T09:58:00.000-07:00

... it's in the way we live ... and love and sex and complications ... (parafráze myšlenek ze záchodů v Kávovarně)

12. 7. 2010

Lefkada. Potřetí. 16:53. Vstávala jsem ve tři. Zaspali jsme výlet na západní pobřeží. Mezi psaním čtu Respekt a trochu mě bolí hlava. Bydlím v přízemí malého řeckého domku s dalšími devíti spolubydlícími. Vaříme si a často hrajeme žolíka. Mám čtivou náladu, ale nevydržím se soustředit na text. Jsem pořád unavená. Obrácený režim zase začíná.

PRSA ve všech podobách:
english - boobs
lithuanian - papej
greenland - amaama
italian - pocce nebo tette
greek - [viziá]
austrian - titis nebo busen nebo euter
hungarian - cici
slovenian - joške
russian - grudi nebo sisi
dutch - titta
serbian - sise

Bigger hearts than brains.

19. 7. 2010
Tak jsem si koupila knihu. Paolo Coelho. Eleven Minutes. Tak čtu a trochu se v ní (hrdince) vidím, akorát nejsem Brazilka a vlastně ani prostitutka.

21. 7. 2010
"Mno co, řečtina je prostě azbuka s trochou geometrie, žádná věda!"

27. 7. 2010
"Dnes jsem si koupil květináč
a zasadil pažitku
děkuji, Bože! - Není zač!
Dnešek byl plný zážitků."
J. H. Krchovský

11. 8. 2010
6:24 ráno. Svatební přání pořád není. Ani nebude. Jak mám vymyslet nějakou romantickou sračku, když jsem přesvědčená o tom, že láska je bullshit?

17. 8. 2010
Záhir skončil. Kolejnice má

mezi sebou 143,5 cm. Je třeba nechat historii za sebou a vyprázdnit svý nitro pro nový zážitky.

22. 8. 2010
(...)
Víš, lidi jsou vlastně svině. Pořád si ubližujeme, sobě, ostatním, světu, přírodě.. Každej si něco dokazujeme, podřizujeme se, a pak zase vládneme, stejnej stereotyp pořád a pořád. Ale, Živote, kde sakra jsi? Proč musím přemýšlet čím budu? Teď v jednadvaceti letech? Máme těď tolik svobody, že jsme v ní vlastně uvězněni. Děláme věci, který si myslíme, že chceme, které od nás společnost očekává, díky kterým něco dokážeme, budeme, staneme se existencí. Já chci být věčným studentem, učit se věci, který ještě neznám, poznávat místa, zvířata, rostliny, který jsem jaktěživ neviděla, potkat někoho novýho, netrápit se tím, že bych už dávno měla mít praxi v nějaké reklamce, netrápit se tím, co si o mně kdo myslí, netrápit se starostma všedního života. Toho stresujícího, umělýho života, kterej vidím kolem sebe. Proč bych měla žít ve lži, v klišé? Živote, co ode mě čekáš? A já od tebe?!

24. 8. 2010
HAPPINESS ONLY REAL WHEN SHARED

30. 8. 2010
(...)
Dneska byl laundry day, tak jsem seděla u Mojmíra v úžasným pokojíčku s výhledem na banánovníky a moře a přemýšlela a sledovala filmy a byla to pohoda... loučím se s Nidri a doufám, že už na delší dobu..
Náš barák je teď tak děsivě prázdnej a tichej, všichni už odjeli a nikde nikdo se nesměje, všechny dveře jsou zavřený, je mi smutno, léto je OVER. Tak už dost vesnickýho života - je čas vrátit se do města!

4. 9. 2010
Kde? Na zemi, ve spacáku, na trajektu. Docela to tu smrdí, ale DOBRODRUŽSTVÍ! Máme spoustu zavazadel, nejistý ubytování v Benátkách (2 místa v hostelu a jeden velmi nejistý couchsurfing), ale už jsme konečně na cestě a to je fajnový! Loučení s bohémským živitem proběhlo všelijak, plachetnice, tanečky na baru, nějaký to naše líbnutí opět, že Veroniko, ráno děsný kocoviny a spaní poslední večer na pláži. na Kathismu jsme se díky změně řádu nedostaly, tak chvíli kempujeme na lavičce v Lefkase ve spacáku, připadáme si jako ve Stavangeru, ale naše chill out zóna je narušena silným větrem a zimou a tak se přesouváme do Nidri na cíp a koukáme na noční oblohu. VESMÍR JE NEKONEČNEJ! (...) Cesta v dešti do doku číslo 10 se všema věcma a zabrání prostoru na dalších 24 hodin. Je tu všude kolem spousta cestovatelů a lidi doslova kempují na kobercích, nafukují matrace a vytahujou nerezový hrnky a perou se o každej kousek volnýho místa. Je tu, ale dobrá atmosféra, teda až na ten smrad a mísící se pachy promoklých věcí a prochozených bot. Zajímá mě, co nás čeká v Benátkách, a i když se docela bojím, těším se. Jsme na cestě!!!

Once upon a time there were two amazing people...

2010-08-26T12:34:00.000-07:00

... a me tak strasne mrzi, ze jsem tam s vama nemohla byt, asi se budete muset vzit jeste jednou! :) love ya, guys!

Faces of my summer

2010-08-23T16:58:00.000-07:00

Books of my summer

2010-08-23T16:00:00.001-07:00

MISSING: Eleven Minutes, Paolo Coelho

Ach, Paolo, proč ty se mi tak těžce hodnotíš? Chvílemi tě miluju, chvílemi mi tvoje klišé lezou krkem, častokrát mezi řádky najdu tak zatraceně neuvěřitelný myšlenky, že nich přemýšlím celou noc. Někdy píšeš až příliš jednoduše a někdy neumíš popsat myšlenkový pochody svých postav, tak jak by jim příslušelo. Ale někdy se prostě umíš dostat pod kůži, umíš mě rozrušit natolik, abych přehodnotila celou svou životní filozofii, abych si uvědomila, co je důležitý a co nestojí za zmínku. Probudit ve mě tu touhu zase něco dokázat, někam dojít, žít, nejen existovat. Něco se naučit. Přemýšlet. Milovat. Víš, možná, že nebudeš můj nejoblíbenější spisovatel, ale budeš někdo, kdo vzbudit emoce, kritický přemýšlení, nějakou tu víru. V sebe. A za to díky.

Must have item - metal

2010-07-04T03:27:00.001-07:00

Zdroje: http://fashiongonerogue.com/

Women in white

2010-07-04T03:25:00.000-07:00

Zdroje:http://fashiongonerogue.com/, http://www.garancedore.fr/en

SUMMER FASHION

2010-07-04T03:08:00.000-07:00

V létě mají fashionisté pré -magazíny jsou narvané inspirací, fotografové fotí modelky o 106, ve vodě, na pláži, v prosluněných domcích na riviérách, v restauracích vonících pečenými rybami a exotickým ovocem.. a nám čtenářům stačí jen přivonět.

Zdroje:http://fashiongonerogue.com/

Everyone I know is getting married or pregnant, I'm just getting drunk

2010-06-20T08:34:00.000-07:00

Ano. Tenhle název jsem doslova ukradla z facebooku, kde stejnojmenná skupina čítá 752 240 fanoušku. Takže příběh začíná tady: přijela jsem do rodné vísky a jen co vystrčím paty z domu, sednu si k baru a objednám si Beton, už se přitočí kdosi známý, za chvíli někdo další pak ještě jeden a tak tlacháme a tlacháme a smějeme se a pak mi tuhne úsměv, poněvadž se dozvídám novinky o tom, kdo se už ve 27 letech rozvedl, kdo je zasnoubený, kdo má datum svatby a dokonce kdo už je v pátým měsíci těhotenství. A před očima vidím jenom diamantový prsteny a vykulatěný bříška, ve kterých ťuká na stěnu dělohy miniaturní dětská ručička, která tím dává najevo svou existenci, bílý šaty, bílej plotek stejně bílýho domku a ANO taky vidinu monstrózní hostiny plné lahůdek, kam bych v tom nejlepším případě mohla být pozvána, to přiznávám.. ale cože? Kdy se to stalo, že všichni kolem mě se rozhodli udělat monstrózní boom svateb a dětí a rozvodů a všech tady těch věcí, který pro mě jsou ještě na míle vzdálený, protože ještě pořád nevím, co je to zodpovědnost za druhé a možná taky nevím, co je to zodpovědnost za sebe samu. A jak se to stane, že člověk si prostě jednou řekne "Tak a teď si někoho vezmu!" a nebo "Budu mít miminko!"? Neměla by na to být nějaká příručka, v e které bych se dozvědela, jak se na tyhle nápady v mý hlavě mám pečlivě připravit, aby mne nazastihly úplně a zcela bez varování?

Achjo. Já to asi chápu. My vysokoškolští studenti máme prostě úplně jiný cíle, než ti, kteří už se živí sami. Oni už jsou v jiné etapě svýho života, mají práci, partnery a budují hnízda, ve kterých prostě bez dětí není veselo, asi. My pořád vysedáváme v lepším případě v lavici ve škole, či na sedadle v přednáškovém sále, v horším někde na baru v lihovém opojení pábíme nad našimi životy a máme plány, které jsou častokrát velice ambiciózní. V našich životech pro takový věci jako svatba a děti prostě pořád ještě není dost prostoru, místo nich jsou tam kariéry a chatky na břehu oceánu a cestování a přeplněnej diář.. nebo to jsou alespoň sny, který si sdělujeme nad skleničkou červenýho, kdo ví, co v nás dřímá doopravdy :)

Tak jo, měla bych asi říct, že všem mým kamarádkám s briliantem na prsteníčku gratuluju, těm s napakovaným bříškem přeju dost trpělivosti a při příští návštěvě dostanou ucpávky do uší zdarma :) a sobě přeju, aby mě někdo kopnul do hlavy těsně před tím, než tohle všechno přijde :)

pictures: oncewed.com

What do you listen while dressing up?

2010-06-20T07:53:00.000-07:00

Nedávno jsem se dostala k odkazu na tohle interaktivní rádio. Stačí si navolit, co právě děláte a chytrá mašinka vám už navybírá písničky, které se k tomu hodí. Venku prší a je mi smutno. Klik. Chystám se na večírek a mezi oblíkáním a česáním si tancuju. Klik. Vařím si večeři a poťukávám vařečkou do kuchyňské linky. Klik. Prostě co tě napadne. Tak to zkus :)

A PIECE OF INSPIRATION

2010-06-14T13:32:00.000-07:00

This apartment, boots and hair - I heart! :)

Zdroj: theselby.com, www.garancedore.fr, www.vogue.com.au

new look for thea's book

2010-06-14T12:30:00.000-07:00

Summer's here, pratele, a ty letni vibrace ve vzduchu u me kulminovaly az ke zmene vzhledu.. tedy ne meho vlastniho, ale kdyz uz nic, tak aspon tady meho pisatelskeho denicku:)

A tak kdyz me rano vzbudi ta neuveritelna sauna, kterou mam v mem kolejnim pokoji prekvapive for freeeee, bezim se bud valet do travy na Ladronce s Janici Opici, nebo mazu chleba s lovecakem v deset vecer na aute pro ty moje kluky usaty, hraju badminton na kolejich tramvajove drahy, vysedavam do noci nekde s bandou tech mych drahych Cechacku ci zpivam karaoke ve ctyri rano (???) a navstevuju wake jamy a vsechny ty skvely a uzasny akce, ktery tady v tom (uz skoro mym:) zlatym meste jsou.. ufff, zacina ze me byt pragocentrik, ale kurna, nikomu ani muk!

A protoze vsechno jednou konci a neco novyho zacina (ach, ty klise!), tak dneska se mi odstehovala spolubydlici a ja ode dneska obyvam nas skrovny pribytek s polepenyma dverma (BARBIE nalepka rozhodnopadne vede u vsech sousedu, diky MKPR zeny!:) sama samotina a Moona dokonce ukapla slzu, kdyz odchazela, vzdyt ja vim, jak jsme tady spolu rok zily a ona vytirala podlahu a ja to nesnasim, a ona me budila rano, kdyz mi po desate zvonil budik a ja ho jako obvykle zaklapla, a ona znala vsechny drby ze showbussinessu a ja jsem na to byla vzdycky tupa.. a varily jsme si zapeceny brambory a chemickymi pokusy snazily se namichat nejakou tu majdu na ne a kolikrat to neslo, a vsechny ty nase vecerni rozhovory, hlavne ten posledni, protoze MEN ARE BULLSHIT :) (jo a Mono, tedka tady byli nejaci dva studaci s dotaznikem k bakalarce, haha, to by se ti libilo, a tak mi projeli celej pokoj a nejvic se jim libil muj napis s vyse uvedenym anglickym heslem!) takze I think, we did well ! :)

A vsechno utika nejakou bleskovou rychlosti, mam pocit, ze jsem nasla jeden sedej vlas v moji jednadvacetilete hlave a snad mi jeste nezacinaji rust vousy, protoze svet na me jeste ceka, vazeni.. a taky jsem si vyhlidla dobryho Basquiata na vecerni aukci londynskyho Sotheby's a daroval by mi nekdo 25 milionu korun, prosim? A kdyz fakt moc hezky poprosim? Takze o tom, jak to vsechno strasne utika a jak to musim delat vsechno lip a rychleji a silneji a hlavne at je to HARD zpiva dnesni vybrana pisnicka, enjoy!

P.S.: Jo a tenhle text venuji Najky, protoze si ho zaslouzi! :)

Garance Doré & Scott Schuman - you guys, made my day!

2010-05-16T14:12:00.001-07:00

Pro vsechny milovniky, obdivovatele a osoby fanaticky posedle uzasnym svetem mody a modni fotografie - check it, check it, check it out! :) vyjimecne uprimne natocene videjko ze zakulisi modnich prehlidek a photoshootingu, Scott, Garance a romantika s Macem v hotelovem pokoji, margaritas, Paris, NY ... I heart it !:)

A Month In Fashion

http://www.thesartorialist.blogspot.com/

Cestou necestou

2010-05-10T03:08:00.000-07:00

"Dokud máš noční můry, znamená to, že pořád bojuješ.. to jakmile se ti začne zdát o krásných věcech, měl bys zbystřit, protože něco je špatně.."

A tak ke mně docestovali, dva ztrhaní ubožáčci, které máte sto chutí zabalit do nejteplejší deky a ochraňovat je tak dlouho, jak jen to půjde. Cesta (The Road) je film natočený podle knížky od Cormaca McCarthyho, kterou jsem přečetla od první do poslední strany za jeden večer, a ještě dlouho jsem přemýšlela o problémech, které jsou v ní položeny surově přímo před naše oči. Co se stane s lidskostí, když na světě už není pro co žít? Kam zmizí hrdinský činy a kdy se stane, že je nahradí taková věc jako chování dalších lidí na maso? To,co nás vede příběhem, je nekonečná láska Muže ke svému malému synkovi, Chlapci, oba dva spolu potkávají různá individua, která z lidí zbyla a snaží se neuhasit ten "oheň v sobě".. v šedivé post-apokalyptické krajině žijí každý den v neustálem strachu, co přijde, jejich myšlenky se scvrkávají jenom na jídlo, jídlo, jídlo a ať proboha přežijí do dalšího dne. A tak se stane, že ať už čtete knížku nebo sledujete film, při každém šustnutí sebou trhnete a vyplašeně těkáte očima z rohu do rohu a hledáte, kde číhá další nebezpečí.. je to vyčerpávající, ale nemůžete skončit dokud nevíte, jak všechno dopadne.. a i když konec je v rámci mezí smířlivý, pocit, že něco je špatně, neustává..

Viggo Mortensen se podle mě našel a zahrává svou životní roli v kůži Muže, který by udělal cokoli, aby dovedl milovaného syna někam, kde bude dostatek bezpečí, jídla i pohodlí. Hraje to tak dokonale, že mu každým okamžikem věříte víc a víc ty jeho unavené oči, ztrhanou tvář a vyzáblé tělo.. uff, až mě to donutilo znovu a znovu přemýšlet nad tím, jestli bych odešla umřít do tmy jako to udělala Žena v příběhu a nebo bych bojovala a chtěla zůstat naživu i na tom hnusným a nelidským světě, který by tady zůstal? Co se stane, když si uvědomíte, že není cesty dál ani zpět, že Bůh, jak by řekl Nietzsche, umřel? Na to se dá asi jen těžko odpovědět, možná, že v rozhodnutí hraje taky obrovskou roli, jestli tady zůstanete pro někoho, koho chcete ochraňovat dokud to půjde..

A tak přemýšlím, kdy konečně někomu dojde, že by svět měl zůstat krásnej a ne zničenej a nelidskej a tajně doufám, že všechny ty sopky a vlny století a zemetřesení a tak vůbec nejsou varováním přírody, která se začíná bránit.. a číst u toho ne McCarthyho beznadějnou, ale Kerouacovu ztřeštěnou, živoucí a vláznivou Cestu - ano, to tomu dodává ještě větší otazník..

TRAILER:
http://www.youtube.com/watch?v=hbLgszfXTAY

Cote d'azur VOLUME 1 :)

2010-05-03T04:05:00.000-07:00

Uff, jak krasny nadechnout se toho slanyho morskyho vzduchu. Ucitis ho hned na letisti, kdyz vystrcis cumacek z letadla. To byla presne ta chvile, kdy jsem si konecne rekla ANO, jsem zpet!, po celodennim cestovani z Prahy do Brna a z Brna do Vídně a z Vídně az sem na Francouzskou rivieru. Bonjour, vsichni elegantni frantici, kteri si tu zijete svy fajnovy zivoty :) dokonce nam jeden z vas malem odvezl kufr, pravda, pan uz zadnej mladenec, chytl kufr a odchazi, kdybychom ho nedohonili, jsme bez rizku! :) ale ted sedime v Danielcinym malilinkatym bytecku, okolo beha Damianek brebentici chvilku francouzsky, chvilku cesky, venku krici deti a hraje nam mistni radio a everything seems suddenly perfect :)

Please tell me, what are you passionate about, what keeps you going?

2010-04-24T08:29:00.000-07:00

Víš, dneska jsem přemýšlela nad tím, co určuje podstatu lidskýho bytí, něco bez čeho ti přijde, že jsi tu zbytečně, že nemáš za čím jít. Možná, že každýho žene něco jinýho, ale já vím, bez čeho já nemůžu být já. Já potřebuju, aby mě někdo potřeboval, aby někdo řekl, že beze mě nemůže být, že svět nebude barevnej pokud tam nebudu s ním. Ten pocit důležitosti ti dává smysl toho, co děláš, že jsi tu pro někoho who cares for you.

THE SUBWAYS, LMB 29. BŘEZNA 2010

2010-04-24T07:51:00.000-07:00

Hážu na sebe nějaký ten koncertní indie obleček, maluju černý linky a jako malé natěšené dítě dobíhám tramvaj, abych se tak tak dostala před Lucernu. Fronta milovníků britského tria The Subways stojí skoro přes půl Vodičkovy a vlny entusiasmu cítím až pod kůží. Párek drsně vypadajících vyhazovačů, natrhává můj lístek a teď už hurá do víru! Rara Avis předskakuje myslím vcelku obstojně, ale všichni už se nemůžou dočkat, až se na pódiu objeví ONI! Vybíráme se Zu ideální místo pro naše dnešní hudební skotačení, přímo u vstupu do backstage, a snažíme se vyhýbat zpoceným flanelovým košilím, které stojí před námi. Uff. Dlouhá chvíle prázdného podia a davu, který se dožaduje svého. A když Billy Lunn, Charlotte Cooper a Josh Morgan vkročí na desky, který znamenají svět, celý sál se zblázní. „Are you here, Prague?“ „Guys, you’re so fuckin’ crazy!“ A ne že ne. Billy bez trička, Strawberry blonde vytetovaný na hrudníku, ten strašně cute british akcent, to mě rozsekává. Když zazní I won’t let you down, roztlestává publikum a Charlotte tříská do strun jako o život. Asi jsem umřela a znovu se narodila!Ale čas letí a pomalu se blíží konec, tak dostanem high five od Charlotte a dotek ruky Billyho a rozhodnuty, že už se někdy nemyjeme, opouštíme sál. Život je krásnej! Takže peace on you, guys, a jeďte pro změnu subwayem! :)

A WILD THING

2009-06-22T10:36:00.001-07:00

She’s a wild thing and you cannot love a wild thing. I tried to help her with cleaning the bleeding scar. My hands were shaking.

“Oh my god, stop being such a pussy.” she said and grabbed the cotton wool from my hand madly.

“I worry about you. Please, stop seeing him. He doesn’t love you. He just wants to hurt you all the time. Please, promise you’ll never see him again.” I said desperately. And then I whispered the only thing I couldn’t say out loud. Although I wanted it more than anything else in this damned world. “I love you.”

She looked at me with her killing eyes. Her honeyed hair was untidy and her lips were all red because of the habit – biting them. But I still loved her. I hated the bruises on her skin, I hated when she came with a new welt.

“Don’t you dare say he doesn’t love me! Anyway I don’t care. I love him. I love his passion,”

She said while she was trying to wash the blood down. She made a short pause and sizzled. “Ouch.”

I couldn’t bear it any more. I ran straight to her and clutched her to my chest. I hated when she suffered. I wished he could beats on me next time – not her! I tried to hug her tight, kissed her into her wonderful golden hair and kissed away all the marks of blood but she pushed me away furiously.

“Let me be and go away! GO!” I stayed cautious, with my eyes open widely.

“Please.” I whispered.

“I said go, you bastard!” She yelled out and reached out her hand for a handy-mirror.

Before I managed to close the door behind me, it smashed against a wall right by me. OK, that’s perfect.

Seven years of unfortunate was just what we needed I said to myself while I was trying to shake off the pieces of glass.

Many hours later I tried to knock at her door. I was all crumpled and my back hurt from lying on an old holey couch where I was trying to think up the best excuse. I was wearing an old flannel shirt and faded jeans, my hair was tousled, and I was barefoot. The worst of all was my heart was bursting, though. I lived with her in this old flat she inherited from her grandma. Time to time. It had looked different. I could see it as if it was today. The walls were white and the curtains weren’t closed all day. I slept here and tried to make it cleaner every now and then. It depends if she was merciful enough to let me be by her side. There were times I slept in front of external door, on an old stinky doormat just because I wanted to be as close to her as I could - as close as she allowed. She worked as waitress but she was too talented in so many things! She knew it, somewhere deep inside her, but she didn’t want to confess this fact. Even to herself. I felt always sorry for her. She was so pretty. No, she was wonderful but her face was haggard and her eyes didn’t sparkle with exhilaration as often as before. She spent most of her time with this evil monster. She didn’t love him of course. I hoped.

When I knocked at the door, it was silence inside. I knocked one more time but still nothing. I started to be afraid so I opened the door slowly and very, very quietly. She was lying at a large mattress she used as a bed and read a book. I didn’t have to look at the cover she read only one book at every turn because she was thinking it was written about her. It was Breakfast at Tiffany’s. I stepped inside and closed the door behind me. I waited till she told me I was forgiven.

She raised her eyes and looked me. She was lying on her belly with one uplifted, red-nail leg. Her hand was brushing her hair and she was doing it again. Biting her lips.

“Come here.” She commanded strictly.

My pace was slow as I was scanning the room If she could throw at me something else than handy-mirror. The broken pieces were still at the floor so I had to step carefully.

“Lie down!” She told me as I reach the mattress. She put down the book and I did exactly what she wanted.

She put her cold hands around my neck and pressed.

“Don’t try to tell me what I have to do any more. Otherwise I’ll kill you. Comprends?”

She whispered grossly, trying to imitate French accent and held my neck stronger. I knew I was much stronger than her but I loved her. I’d do whatever she wanted. I loved her in spite of her bad French pronunciation, in spite of her bad habits, in spite of the fact she didn’t care about my love. I loved her more than anything.

“Yes. I would never do it again.” I said muffled as I couldn’t breathe properly.

She waited a few more seconds and then she released me.

“You’re an idiot.” She chuckled when I was gasping quickly to inhale some air. And then she took a strand of her hair and stroked my cheek with it.

“Do you love me?” She asked quietly.

My heart began to run. Maybe she cares about me a little bit.

“Of course I do.” I whispered.

“Good.” And she stroked my cheek again.

Sometimes

2009-03-31T12:21:00.000-07:00

Sometimes you have to hold this feeling, sometimes you have to go alone and just think, sometimes you need to be hugged by someone you love.. sometimes a homeless man ask you if you´re happy, he thinks you´ve already had everything you want - youth, beauty, smile at your face.. sometimes it´s not true and you don´t know what you should answer.. you feel so many emotions you cannot manage to do something with them.. and sometimes you feel just nothing ... emptiness ...sometimes you just wanna walk through your dreams where nobody can stop you.. sometimes you need to write poetry onto your skin to not forget, sometimes you need to feel someone near to your heart ... this unbelievable beating ... sometimes ... sometimes your life line is broken and there´s nothing to do with this information .. just say "I know" and be happy for you to be here...

I belive in therapy THIS moment is called " breakthrough"... I pick the wrong men...

2009-03-24T15:55:00.001-07:00

STŘÍPKY ŽIVOTA

VEČERY

Naklaním se přes bar a směju se na barmana. Celkem ujde. „Dvojku bílýho, můžete?“ mrkám na něj svým nejsvůdnějším pohledem a za chvíli už si usrkávám ze skleničky. Sedím a rozhlížím se okolo. Je čas obhlídnout terén. Nic moc. Po pár dalších objednávkách už to vypadá líp. Prodírám se davem, zdravím známý, piju. Jsem ráda středem pozornosti. Koketuju, usmívám se, mhouřím oči. Alkohol je klíčem k sebedůvěře. Noc je v plném proudu, tancuju s holkama. Je nám takhle fajn, ale cítím se sama. Točí se mi hlava. Jdu si stoupnout k baru, vzpamatovat se. „Slečno, nedáte si panáka?“ Mladej, modrookej, celkem hezkej. „Hm.. třeba jo.“ Konverzace v plným proudu. Jsem děsně zábavná, když jsem opilá. Letmý dotyky, klopení očí. „Nechceš se jít projít?“ „Jasně, proč ne.“ Ztrácím se ve tmě s neznámým. Vždyť byl celkem hezkej. Proč to dělám? Sama nevím. Snad hledám útěchu.

RÁNA

Krutý rána. Rozpomínám se, co se dělo. Bolí mě hlava, v puse mám, jak v polepšovně. Kde mám kabelku? Dopotácím se do koupelny, stahuju kalhotky, usedám. Všechno mě bolí. Zvuk moči tekoucí do mísy. Marně přemýšlím. Slyším mámu, jak dole chystá snídani. Musím se dát do pořádku.

PODZIM

Bloumám šedýma ulicema. V ruce cigáro, nepřítomnej pohled. Je právě listopad, vítr fouká, mraky se honí po obloze a všichni spěchají, už aby byli v teple domova. Míjí mě párek milenců. Mladí, nezkušení. Odhaduju to na druhý rande. Kino a večeře. Ještě nezjistili, že láska neexistuje. Vlastně, to není žádný překvapivý závěr. V primitivních společnostech se nikdo nezamilovává. Lidi spolu žijí jen proto, aby spolu měli děti a tím pokračovali ve svém rodu. Jsou spolu, aby na krize života nebyli sami, aby měli někoho, kdo půjde pást krávy zatímco oni vaří ulovenýho mamuta. Nebo co. Láska se přeceňuje. Dělá tě zranitelným, víš? Když si k někomu vytvoříš cit, je pro něj snadný skopnout tě ze sladké výšky růžových obláčků. Ubližují ti maličkosti. Hrdost jde stranou. Copak to jde, být hrdý, když někoho miluješ? Člověk má mít rád sám sebe. Jakmile se přistihneš, že něčí jméno říkáš častěji než to svoje.. jsi v prdeli. Víš to?! Třeba ne. Třeba to tak vůbec není, nebudu nikomu nic vnucovat. Nemám to zapotřebí. Je podzim, listopad. Vítr fouká a mraky se honí po obloze.

LUCIE

Mám tě rád. Jak se odpovídá na takovou větu? Existuje nějaká univerzální odpověď, když nevíš, co cítíš? Neděle odpoledne. Kavárna na nábřeží. Holčičí řeči. „A co jsi mu řekla?“ „Hmm.. že je to hezký. A pak jsme šli spolu na solárko.“

SNÍLEK

Vždycky se těším až zavřu oči. Snění je přece jen jednodušší. Žádní páchnoucí důchodci v emhádéčku, žádný šetření každé kačky, když si chceš koupit tabulku čokolády, žádný předstíraný sympatie k lidem okolo. Vytváříš si svůj vlastní svět. Svý vlastní lidi. Lásku. Utečeš. Miluješ. Vyřešíš. Každý máme nějakou závislost, tak proč mě nenechaj bejt? Ať si píchaj ty svý sračky, ať si vyhulej mozky, já chci jen klid a snít. Je to tak těžký to pochopit?

BYLA JEDNOU JEDNA HOLKA

Probouzím se. Sluneční paprsky se marně snaží prodrat přes zatažený žaluzie plný prachu. Škrábu se ve vlasech. Šmátrám vedle sebe. Nenajdu. Nemůžu. Není. Knedlík v krku, nepříjemný křeče v břiše. Lístek přilepený na zrcadle, šmouhy od rtěnky.

PROMIŇ, NEJDE TO. Zavírám oči. Hlavně usnout.

„Co na mě bylo tak špatnýho? Proč jsi mě nechtěla?“ Krčím rameny. Nevím. Neměla jsem tě v srdci. Stejně na tebe furt myslím. Proč? Já opravdu nevím, asi jsi ve mně zanechal nějakej pocit. Tu macešku mám pořád založenou v Nesnesitelné lehkosti bytí, už je tam od ní barevnej flek. Pan Kundera by mě pochválil. Chybíš mi. „Proč mi to děláš? Víš, že vedle tebe nemůžu jen tak stát. Vždycky pro mě budeš něco znamenat, víš to?“ Vím. Stejně mi chybíš. I když tě nemůžu milovat. Nebo tě možná miluju, jen o tom nevím. Jsi můj přítel. Jsi moje rozehraná hra. Další. „Já nemůžu. Promiň.“

Pohlednice připíchnutá na tvý nástěnce. Mezi rozvrhem na zimní semestr, starou vstupenkou na koncert, fotkou tvýho psa. Nic jinýho tu už nezbylo. Ta svíčka dávno dohořela. Vanilková? Jen ta pohlednice. Z Paříže. Není na ní nic zvláštního. Otisk rtěnky a jediný slovo. Pamatuj…

Potkala jsem tě v supermarketu. Mezi chladničkou s jogurty a sýry. V košíku jsi měl Coca-Colu a za zadkem ti chodila brunetka. Vypadal jsi hrozně. Hůř než dřív. Ani jsem neměla pocit, že bys to byl ty. Co tě tak změnilo? Bylo mi to jedno. Možná jsem to byla já. Možná ne. Možná to byla jedna z těch mnoha. Ale nikdy to nebylo tak vidět jako dnes. Povinná konverzace o ničem. „Dlouho jsme se neviděli.“ A co na tom? Můžem si za to sami.

„Však se zas někdy potkáme.“ Třeba. Jednou. V jiné době, v jiným světě. Znáš to. Nebyli jsme si souzení. Tak to chodí, ne? Musím jít.

Zkouška ze sociální komunikace. Ta mi jde docela dobře. Starej, úchylnej profák. Rád čte porno a pije božolé. Můj hlubokej výstřih, sebevědomý vystupování. Pohled zpříma do očí.

„Slečno, a co děláte ve volném čase?“ Píšu trapný básničky, dost piju a tahám se po diskotékách. Místo školy jezdím na hory. Utrácím za hadry. Tahám prachy z rodičů a jiný hrůzostrašnosti.

„Hodně čtu.“ Intelektuální odpověď.

„A co třeba? Nějaká oblíbená knížka?“ Co je ti potom, dědku?

Miluju knížky. Miluju vůni starých stránek, miluju šustění papíru při otáčení. Miluju, když jsem součástí příběhu, když žiju jinej život. Když chodím po knihovně a táhnu domů deset kilo navíc. Když se stránku po stránce probírám příběhy z jiných světů. Ale co je ti, sakra, do toho?

Zvonek. V noci. „Potřebuju si promluvit.“ Pil jsi. Vím to. Ne moc, ale pil jsi. Jinak bys nepřišel. Ležím vedle tebe. I tak je mi fajn. Dlouho jsme si nepovídali. Chci slyšet všechno o té zemi za oceánem. Vykládej. Budu poslouchat. Vždycky si budem blízko. Je to zvláštní. Nevyčítej mi to. Já nechtěla. Byla jsem hloupá. Vím, že jsem tě dostala do sraček. Ale byla to i tvoje chyba. Nezkoušej. Máš přece maličkou. Nech mě. Proč vždycky přijdeš zpátky do mýho života? Nemůžeme být spolu, chápeš to? Nešlo to a já do toho nechci zase spadnout. Jsi hra. Ale ta první.

Loser. Nechápu, že to udělal. Moje spřízněná dušička. Ostatním je to jedno. Takhle to dopadlo vždycky. S každým. Ale on není každej, proč mu to dělá? Ona. Další panák. Opilecký řeči. Všichni se odebíraj konečně spát. Je zima. Venku padá sníh. Chajda v lese. Večírek se spolužákama. Jdu přiložit do kamen. „Pojď, si lehnout.“ Už jdu. Musím na to myslet. Některý duše prostě nemají být zlomený. Nechápeš to. „Od tebe bych to nečekal.“ Já vím. Byla jsem stejná. Ale ty jsi neměl být. Chtěla jsem tě chránit. Chyba. Člověk má chránit jen sám sebe. Je mi to líto.

Jsi zase v mým životě. Znovu a pořád. Letmý dotyky ve tmě. Proč? Nemůžem. Znáš nás. "Neřeš to." Neřeším, podléhám. Jsi něco, co tu vždycky bylo. Něco co JE. Ale já už do toho nemůžu znovu spadnout. Bráním se. Hrdost jde stranou. Zase? Chci věřit. Důvěra? Co to slovo znamená? Tolik otázek a žádná odpověď není správná. Kdy je čas sáhnout po tlačítku restart a čekat až se na obrazovce objeví GAME OVER - začít novou hru? Někdy člověk musí natáhnout ruku a vzít do dlaní svý vlastní srdce, který visí na poslední vlásečnici. Kus masa, nějakej ten sval. Seš ochotnej kvůli tomuhle hrát?

„A já to vím, že si tě to.. že si tě stejně jednou vezmu, víš? Já jednou prostě přijdu ve správnej čas a správnou chvíli a ty si řekneš, že ti nakonec stojím za to, abys byla semnou,“ líčíš mi tu pohádku a trochu se mračíš a trochu usmíváš a zase se ti dělají ty chlapecký dolíčky ve tváři. „A kde budeme bydlet?“ ptám se a nemůžu se ubránit úsměvu. Blázínek. „Pro tebe bych se odstěhoval kamkoli. Já na tebe počkám. Víš, že jsi jediná holka kvůli který bych se rozved? A že každá moje holka ví, kdo jsi? A že kdybys ses náhodou rozhodla, že jsem pro tebe dost dobrej, že bych ji nechal. Víš to?“ Nevím a úsměv mi tuhne. Blázne, já ti za to nestojím! Chceš kvůli mně zahodit svůj fajnovej život?

Utřu slzu a prohrábnu si vlasy. Pár mi jich zůstane ležet na dlani. Dneska to přehnal, ale já vím, že je to moje chyba. Neměla jsem ho tak moc naštvat. Jsem hloupá, hloupá, hloupá! Ještě jeden pohled na ty beznadějně zavřený dveře. Vrátím se až bude spát. A ráno? Ráno smaže všechny momenty dnešní noci. Tý krásný letní noci, kdy by se lidi měli mít rádi. Láska má různý podoby. Pár kroků a váhavý zvuk střevíčků na chodníku. Pramínek plavých vlasů zůstane ležet vedle dveří - jako důkaz jedný takový lásky.

Vůně oceánu a cestičky soli na Tvý kůži, ta omamná atmosféra přímořskýho života. Písečný duny a nějaká ta hitovka znějící sobotní nocí ze vzdáleného autorádia. „Jaký byly vlastně ty důvody, kvůli kterým nejsme spolu?“ Letní lásky a milenci, kteří se proplétají do podivně surrealistických obrazců při západu slunce a všechny ty kýče, který na nás chrlí filmová rychlovýroba, ty kýče, který umí zamlžit naše srdce i mysl tou růžově lesklou temnotou a před očima vytvořit hurikán štěstí. Červenají mi líčka, klopím oči. Scéna číslo 15 jako vystřižená z poslední hollywoodské romance, vložená do scénáře mýho života. Já. Ty. Naše letní láska. Klapka podruhé. Díváš se na mě těma svýma nebesky modrýma očima a já uhýbám a povídám takový ty historky, co plaší ticho. Ale tlukot mýho srdce je tak bezbožně hlasitej a má těžce postižená, nostalgická duše plápolá. Vždycky se budu vracet zpátky. Každej koho miluju ve mně zanechá kus sebe. Možná jsem nějakej zatracenej viteál, ty starý pocity jsou zase zpátky, když ten kus Tebe uvnitř mýho srdce ucítí Tvou přítomnost. Chytneš mě za ruku a já se nechám vtáhnout do toho nesmyslnýho světa, kde rozum jde svou vlastní cestou. Klapka. Kde je další část scénáře?

NEŘÍKÁ SE POPRVÉ, ŘÍKÁ SE „NA ZKOUŠKU“

Rozvrzaná stará postel s novým povlečením vzoru modré kostky. Pět ráno. Alkoholový opojení a den D. Možná nad náma i někdo spal. Bylo nám to šum a fuk. Bezbřehá vášeň a vanoucí vítr čerstvý lásky nás hnali kupředu. Nebo v nás byl nějakej skrytej kousek divnýho exhibicionismu? Možná ne. Smýkající se živočišný schránky, ty s omluvným výrazem a já kousající bolestí do polštáře – a co si pak píšou slečny do deníčku? První co mi prolítne hlavou je vize svíček ve tvaru srdíček a plátky růží a něha, NĚHA, něha. Vyobrazení příběhů z Bravíčka, jak si to má hlava pamatuje z pubertálních let plných prvních erotických představ. Je mi z toho zle. Přece jen ve mně asi něco divnýho, možná sado-masochistickýho, bude. Tvoje pro mě moc dokonalý tělo tiše oddechuje vedle mě. Pro lásku se musí trpět. A pro co trpíš ty, drahoušku?

ČLOVĚK SI NEVYBÍRÁ

Čekárna v poradně pro péči o ženská ňadra. Koušu si pramínek pocuchaných vlasů, jak to mám ve zvyku, když jsem nervózní,a jednou rukou, tak nějak majetnicky, si to svoje tisknu k srdci. Pod prsty cítím toho vetřelce, který si z mýho těla udělal přechodný bydliště a upřímně doufám, že mu brzo vyprší nájemní lhůta. Paní doktorka se na mě posledně dívala jako by očekávala, že se při pomyšlení na ostrou čepel skalpelu zhroutím z pacientský židle. Ale já se jizev nebojím. Jenom trochu tý krátký čáry, která se mi line dlaní. Life is wonderful, isn´t it? A proto se lidem, kteří uměj věštit z dlaně, tak trochu zbaběle vyhýbám.

VŠEM LÁSKÁM MÝHO ŽIVOTA

Ležím tiše ve svým až moc útulným pokoji, kolena si tisknu k bradě a hlava se mi točí. Kde jsi princi na bílým oři? Tak trochu přemýšlím a trochu filozofuju a na svý roky jsem děsně senilní. Moje moc silná osobnost, která mi přináší jenom trápení, se uvnitř ve mně, někde asi tak uprostřed mýho srdce, čistě odhadem, otřásá vzlyky a nedá se utišit. Moje kouzlo je v něčem tak nelidsky neúnosný, že se s ním neumíš vypořádat. Neumíš být semnou, neumíš tu být pro mě, ale neumíš na mě zapomenout. Zůstanu jakousi střepinou ve tvý krásný hlavě a čas od času se prostě vrátíš v myšlenkách zpátky a vzpomínáš jaký to bylo, když jsi mi dal poprvý pusu, jak mi zčervenaly líčka pokaždé, když jsi mi řekl že ti chybím a že chceš být semnou. Vzpomínáš třeba i na to, jak jsem tě prosila, abys zůstal semnou? A vzpomínáš na to, když jsi mi řekl, že to dál nejde? Já na to totiž vzpomínám docela často. A i když jsem všechny svý chyby na stokrát procedila mezi prsty, nemůžu přijít na to, proč? Proč nemůžeš být semnou ale ani beze mě? A tak marně čekám v tom svým vysněným světě, kde si píšeš moje jméno na kůži, abys ho měl pořád na očích. Kde tvý pro mě otevřený srdce hlasitě tluče vedle mě. Kde jedinej důvod tvýho bytí je vůně mýho těla a kde můj úsměv je sýrem na tvý makarony. Kde jsi, ty nádhernej světe?

20 years far away

2009-02-09T10:06:00.000-08:00

... co znamená 20 let životě člověka? ...

Dost, je-li to prvních dvacet, možná stejně, víc či míň, když je to těch dalších několik dvacítek .) a kolik se toho stane za takových prvních 20 let? Spoustaaaa :)) Ve své nostalgické náladě, jsem se prokousala tou hromadou rodinných alb, která v sobě nesou takových vzpomínek, že jsem ani nestíhala přemýšlet nad tím, co z toho bylo nejlepší.. Těžko bych tu počítala všechny ty osoby, které mi propluli životem, těžko bych se tady rozplývala nad tím, co bylo úžasné a co nestálo za nic.. ale jedna věc je jistá.. v těch 20 letech jsem se narodila, prožila dětství a vyrostla... tohle už se opakovat nikdy nebude.) potkala jsem lidi, co mi utkvěli v mysli už napořád.. říká se, že přátelství, která si člověk vytváří v mládí, jsou ty nejdůležitější.. a já doufám, že to platí, protože těch nejlepších z nejlepších se nevzdám .) možná už nebudeme pořád spolu, ale když se zase uvidíme, vždycky to bude takový jako dřív.. budu v to věřit a bude to mý narozeninový přání, mít kolem sebe pořád ten nejlepší výkvět naší generace, tak jako to bylo doposud:) protože co by si pak člověk počal sám na tom světě? :)

takže ještě jednou velký díky všem, kteří semnou procházeli životem, kteří ví, že jsem někdy neřízená střela a někdy je mi smutno a taky všem, kteří mě mají rádi za to, jaká jsem :)

a dík mamince a tatínkoviii za to, že jseeeem :)))))

????????

2008-12-16T14:16:00.000-08:00

... totally disappointed ...
... more than angry, sad, confused ...
WHAT?
... láska je svinstvo, ztrácíš sám sebe, řešíš hlouposti, bolí tě maličkosti, snažíš se udržet si svou hrdost, jde to těžko ...
...stojí to vůbec za to? ...

Asi ano ...

Penisníci

2008-12-10T15:04:00.001-08:00

Včera večer jsem si přepisovala poznámky ze sociologie do počítačové podoby. Stránka míjí stránku a ejhle, co jsem se nedočetla.. ženy prý trpí méněcenností, protože nemají penis ??? řekl jednou jeden člověk, co se jmenoval Freud. Nesmírně mě to zaujalo, protože mít mezi nohama něco, co si přemýšlí svým vlastním mozkem a dělá si co se mu zlíbí v těch nejnevhodnějších situacích, opravdu není jedno z mých vysněných přání.. a protože jsem huba povídavá, rozjela se v našem skromném příbytku veliká diskuze.. o slípkách, nohavicích a Bronislavu Pinďákovi (tímto se omlouvám Jarouškovi:) ... mno diskuze byla rozhodně plodná a my máme několik dalších pár let života navíc, poněvadž bránice byla procvičena poctivě :) a co že jsme to vydiskutovaly ? Ono to vlastně nebylo nic světoborného... jak je krásné být ženou a užívat si toho... jak jsme rády, že nemusíme přemýšlet nad tím, do které nohavice svou chloubu strčíme... jak si jednoho dne pořídíme slípky a budem si v nich připadat sexy... a jakej má Terezka problém to slovo na "P" říkat :)

Krásné sny :)